Šedá jako odraz naší společnosti

Rád bych se dnes na tomto místě zamyslel nad jedním fenoménem současnosti, lze-li to nazývat fenoménem, možná bych raději použil výraz nešvarem nebo přežitkem – a tím je, alespoň dle mého názoru, významná absence pestrosti, barevnosti současných interiérů. Šedost či šedohnědost.

Když říkám zamyslel, myslím tím opravdu zamyslel, provedl jakousi úvahu, kde by mohly být kořeny tohoto stavu. Předkládám zde své soukromé postřehy a závěry, jejichž ambicí, stejně jako tohoto příspěvku, je výhradně stát se impulsem k zamyšlení, k rozproudění debaty o tomto jevu, nikoliv popisem exaktních dat a z nich vyvozených
přesných, jednoznačných a nezpochybnitelných závěrů.

Někdo někde nějak přišel v minulosti ne tak zcela nedávné s premisou, že architektonicky zajímavé, umělecké v uvozovkách, to správné nadčasové a výtvarně korektní je, a to nejen v interiéru, absolutní upozadění barev, přesněji barev pestrých (nebo chromatických, chcete-li). Onen výraz „jeden někdo“ je samozřejmě nadsázkou, ale šlo o postupný vývoj v určitém údobí naší společnosti, který vygradoval koncem 90. let minulého století a počátkem nového milénia, ale který se drží stále.

Ale o co se tento vývoj opírá, kde se vlastně vzal?

Podíváme-li se do historie architektury, historie interiéru, již od dávných, starověkých kultur byla pestrost, barva podstatným a doloženým výtvarným prostředkem podílejícím se na celkovém vyznění architektury, a tím samozřejmě i interiérů staveb. Jako příklad může posloužit staroegyptská říše a její architektura jak chrámová, potažmo sepulkrální – ze kterých máme nejvíce poznatků –, tak i architektura rezidenční. Vysoká barevnost, nejen tohoto období, byla samozřejmě zásadně podpořena ornamentem a byla záležitostí nejen prvků stavebních, ale i mobiliáře.

Podobný přístup (nikoliv slohové prvky a ornamentiku!) pak pozorujeme i v období antického Řecka i Říma. Jenomže – a v tom vnímám jednu z příčin současného pojetí barevnosti interiérů – my známe tyto stavby v převážné většině bez barevné výzdoby, jako plochy přírodního kamene, kde jsou celá kompozice a estetický účinek vsazeny na formu, na detail a tvarovou kompozici, ale s absencí jedné ze základních složek – barvy. A podléháme pocitu, že to tak bylo vždy, že v tom je dokonalost výrazu, vnímání „hmoty“ bez rušivého vlivu barev (a struktur, většinou). Ale v tom je podle mne ten základní omyl, barva je integrální součástí kompozice a výtvarného projevu a byla i součástí těchto architektur, dobře užitá barva, tvar, detail hmotu podtrhnou, dají jí jinou plasticitu, změní a umocní její projev, její působení, umocní celkovou celistvost díla – interiéru v našem případě. A samozřejmě značně změní její celkové působení.

Avšak přesuňme se v příkladech barevné rozmanitosti do evropského prostředí a zastavme se u gotiky. I zde byly historicky architektura a zejména interiér co do barev velmi pestré, a to nejen u sakrálních staveb – pestrost se objevuje i v prostorách privátních a na nábytku. I zde, stejně jako na příkladu staveb starověkých a antických dochází ke stejnému fenoménu – barevnost je u těchto památek zubem času téměř vyhubena a my jsme opět vtaženi do oné představy o ušlechtilosti tvaru a formy, kterou „nehyzdí“ další kompoziční a výtvarná složka – pestrá barva. Zkrátka „nejsme na to zvyklí“ a to, co by bylo u člověka středověkého symbolem ohyzdnosti, jsme povýšili na přednost.

Ale je to přednost? To je k velké diskuzi! Vnímat ladnost křivek, tvarů a hmotových kompozic samu o osobě jistě není nic špatného, ale nepatří taková hra například do výstavních sálů místo do interiéru bytu či rodinného domu? Umíte si představit, že bychom stejnou optikou koukali na slohy pozdější, například na baroko či secesi? Přenesme se však o několik století dál.

Za druhý pramen současných bezbarvých interiérů považuji špatný výklad myšlenky funkcionalismu, zejména pak ono okřídlené Loosovo heslo o zločinu a ornamentu. Tato věta je však zcela vytržena z kontextu.

Myšlenku publikuje poprvé v roce 1908 „O ornamentu jako zločinu“ a v článku, velmi stručně řečeno, hovoří zejména o vztahu funkce, vynaložené práce, masové výroby, nákladů a ornamentu a jeho úloze (což by stálo za hlubší diskuzi, ovšem držme se předmětu této úvahy), ale podstatné je, že ornament NENÍ barva (ani struktura).

Ve své podstatě o potřebě opuštění ornamentu (o kterém hovoří i mnohokrát později) se vyjadřuje i Le Corbusier v roce 1918 v definici Purismu: „… objekty jsou reprezentovány jako elementární formy bez detailů…“, ale opět se nehovoří o barvě. Naopak, jak Loos, tak Le Corbusier s barvou usilovně pracují, zatímco u realizací Loosových je barevnost více méně samostatnou složkou výtvarného řešení (Brumelův dům 1928–9, Müllerova vila 1928–30), u Le Corbusiera je již zcela zásadní pro vnímání kompozice (Pavilon de L‘esprit nouveau, 1925, vlastní byt v komplexu Immeuble Molitor 1931–1934).

Velmi často se setkávám s tím, že jak klienti, tak odborná veřejnost zaměňují slovo funkcionalismus za bezbarevnost. Možná za tím stojí i příliš puristický výklad Sullivanovy poučky „Forma následuje funkci“ (1893). Možná se na tom podílí i snaha o propojování obvykle strohého a nepestrého vnějšího vzhledu budovy s interiérem. Nevím. Ale mám pocit, že kořeny těchto současných šedobílých, šedohnědých, šedo a bílo nevýrazných interiérů stojí v těchto (minimálně) dvou aspektech neporozumnění…

Ale co rozhodně vím, že barva do interiéru patří.

Barevná rozmanitost, pestrost nejsou nijak v rozporu se současnou architekturou, naopak, dokážou ji podtrhnout, kompozičně a zónově podpořit, nejsou nijak v rozporu se současnými požadavky či estetickými nároky. Kromě toho dobře volené sdružování barev dokáže interiér zútulnit, dát interiéru lidské měřítko, lidský rozměr. A nezapomínejme na pozitivní vliv barevnosti na psychiku člověka a psychologické působení barev a pestrosti vůbec.

Kdy se cítíte lépe? V barevném jarním či podzimním dni, nebo v šedé mlhavé hmotě městské zimy? Co mne z těchto dvou příkladů nabíjí – pozitivněji naladí? Vnímání barev bylo dáno člověku jako dar, tak je užívejme. Je možné, že ona šedivost a bezbarevnost odrážejí opravdu ducha doby, nastavení naší společnosti? Těžko říci, i to by mohl být jeden z aspektů, ona jednotvárnost, stejnost (globálnost, chcete-li) a myšlenková uniformita, ve které se západní společnost v posledních letech nachází, se nutně musí odrazit i ve výtvarných počinech. Ale že by to bylo tak zlé? Možná to souvisí – vzpomeňme na celosvětově myšlenkově a kulturně bohatý a v řadě aspektů neobvyklý přelom 60. a 70. let 20. století, a jaké byly tehdy interiéry… Kdo ví…

Barevnost nemusí znamenat nestřídmost ani ornament. Vše záleží na nás na architektech, designérech, návrhářích. Konec konců, kdybychom se zastavili ještě jednou u Adolfa Loose: „Architektura (a tím i architektura interiéru, pozn. autora) nepatří mezi umění, což ale neznamená, že nemá splňovat estetické ideály“. A barva určitě patří mezi výrazové prostředky sloužící k dosažení těchto ideálů.