Rozhovor s designérkou Hankou Matějkovou

Hanka je úspěšná designérka z Pardubic, která se živí navrhováním téměř 10 let. Její začátky nebyly zcela běžné a pro mnohé mohou být motivační. Tak čtěte dál …

Jak jste se vlastně dostala k oboru interiérového designu?

Na první pohled dost oklikou, ale z dnešního pohledu je asi vše tak, jak mělo být. Vystudovala jsem podnikatelskou fakultu VUT v Brně a pracovala jsem jako manažerka, vedla jsem pobočku agentury CzechInvest pro Pardubický kraj. Super práce, super kolektiv, dobré peníze, nejbližší šéf v Praze. Co víc si přát. Když jsem odcházela na mateřskou, nepochybovala jsem o tom, že pokud to bude možné, budu chtít zpátky. Jenže při hledání smyslu života, k čemuž je mateřská ideální, jsem dospěla k tomu, že to není ta pravá cesta pro mě. Ale ještě jsem si nebyla úplně jistá.

Stalo se několik událostí, které jsem si poskládala dohromady, a vše do sebe zapadlo jako puzzle. Uvědomila jsem si, že jsem se již 3 roky před narozením první dcery snažila u nás v Pardubicích najít interiérového designéra, který by mi pomohl s nově kupovaným bytem. Nikoho jsem nenašla. O 3 roky později ta samá situace s dětským pokojíčkem. Opět nikdo. Na mateřské jsem narazila na možnost účastnit se rozvojových seminářů, které mají usnadnit matkám návrat do práce, součástí byly i výborné motivační hry, které testovaly různé schopnosti. A na základě otázek jsme si povídali i mezi sebou a odhadovali, na co by byl druhý člověk vhodný. Koučka mě detailně rozebrala a navrhla mi možnost kreativní práce s interiéry, což byl opravdu můj „tajný sen“. Jen bych si netroufla říct to nahlas. Součástí kurzů byla po úspěšném dokončení také možnost účastnit se specializovaných programů, které mají pomoci ve zvládnutí záměru. V mém případě jsem byla velmi šťastná, když jsem dostala dotaci na absolvování certifikovaného rekvalifikačního kurzu v oboru návrhář interiérů.

Po jeho absolvování v Pardubicích a návazně v Praze jsem začala koukat po prvních možných projektech. Začala jsem u nás doma, u známých a kamarádů, jak to tak bývá. Do toho jsem se ještě na poloviční úvazek vrátila do původní práce, abych měla „jistotu“, kdyby interiéry nevyšly. A do roka jsem skončila, protože se projekty krásně rozjely a nestíhala jsem zakázky. Vzpomínám si, jak jsem byla pyšná, když jsem si vytvořila „seznam klientů“, kteří čekají, až na ně budu mít čas. To byl pocit!

A proč si myslím, že tato oklika byla vlastně v pořádku? Díky absolvování ekonomické školy mi nedělá problém otázka financí, plánování, rozpočtů, účetnictví, naceňování, problematiky daní, komunikace s klienty, tvorba prezentací a podobně. Vlastně i teď tyhle činnosti tvoří velkou část mé práce.

Jaký byl výše zmíněný kurz a jak je hodnotíte zpětně?

Akreditovaný rekvalifikační kurz na pozici návrhář interiérů trval jeden rok, pak následovalo mnoho již úzce zaměřených školení. Z těchto kurzů jsem si odvezla především kontakt s ostatními designéry, zpětnou vazbu na svou práci a další nakopnutí do práce. Takže doporučuji. Škoda jen, že poslední dobou kurzy pro pokročilé designéry nejsou. Nebo o nich nevím, školila bych se pořád, baví mě to.

Co pro vás bylo nejhorší překlenout/překonat v začátcích? A jak jste se s tím vypořádala?

Nedůvěra sama v sebe, pocit, že nejsem dost dobrá na to, abych šla podnikat. Bývalý manžel podnikal a dost mě zrazoval od této formy výdělečné činnosti, protože věděl, že je to práce na full-time a vlastně nejde nikdy vypnout. S odchodem z práce vypnout jsem se ostatně naučila až teprve nedávno. Je to ale nezbytné pro vyčistění hlavy. Takže hlavně nedůvěra obecně – sama v sebe i okolí ve mě.

Dále jsem měla, asi jako každý na mateřské, málo finančních rezerv, které mě psychicky omezovaly. Nechtěla jsem utrácet z rodinného rozpočtu více, než bylo potřeba, jeho zatížení bylo v té době vysoké.

Co vám pohledem zpět pomohlo rozjet kariéru/business v této profesi?

Myslím si, že u nás byla prostě díra na trhu. Nikoho schopného jsem v Pardubicích nenašla a zakázky se začaly hrnout. Klíčové bylo navázání spolupráce s realitní kanceláří mé současné kolegyně, která ve mě věřila a která mi dávala první zakázky na úpravy bytů na prodej.

Dále si myslím, že jsme měli – a pořád máme – krásné fotorealistické vizualizace. Tvoříme 2 druhy vizualizací – ty standardní, což je výstup ze sketchupu, nebo fotorealistické. Na ty mám super 3D grafika a vypadají skoro jako fotky. Pamatuji si, že chodili lidé a chtěli návrhy v této kvalitě vizualizací, protože je viděli u kamarádů nebo na internetu…

Řada začínajících designérů si myslí, že k podnikání potřebuje maximalistické webové stránky. Vy je máte pouze orientační s kontaktem? Proč?

Web je moje velké téma. Samozřejmě, že když začínáte, tak máte pocit, že potřebujete obří a krásně přehledný web s vysvětlením úplně všeho, s profi fotkami, a pokud to není, tak nemáte šanci uspět. Tak to bylo i u mě, ale jelikož se projekty rozjely a já absolutně neměla čas cokoliv řešit, tak jsem web nechala. A teď na něm čas od času změním jen fotky ve slideru.

Veškerý obsah je na sociálních sítích, které jsou hodně používané. Není to ideální, vím to, ale v současné době to neřeším. Až bude méně zakázek, a ona nějaká ta krizička přijde, budu tunit web.

Odkud k vám přicházejí noví zákazníci?

Každého, kdo volá, píše nebo přijde na kávu k nám do kanceláře, se ptám, odkud o nás ví. Mile mě překvapí, když je to někdo, kdo nás sleduje třeba roky a pak se ozve. Vidím tak, že vytvářet obsah na internetu má smysl.

Většina lidí chodí přes známé, sem tam někdo „naslepo“ z webového prohlížeče nebo se vracejí stávající klienti, kteří řeší už zase další bydlení. Za těch 9 let, co jsme na trhu, se lidé posouvají zase dál. Je to fajn.

Nyní již nepracujete sama, ale máte pomocnou roku. Kdy se to zlomilo, že se business tak rozjel? A co tomu napomohlo?

Nikdy jsem nikoho nesháněla aktivně. Všechny kolegyně, které mi prošly kanceláří, se ozvaly samy. To pro mě byl signál, že to myslí vážně. Musely udělat první krok. Dnes pracujeme ve třech, já a dvě kolegyně. Jsme stabilizovaný tým, víc kolegů bych nestíhala řešit tak, abych měla work-life balance, který chci mít. Mám to vyzkoušené, asi rok jsme byly ve čtyřech. Tři jsou ideální počet.

První kolegyni jsem si mohla dovolit po pěti letech. Takže čtyři roky mám pomocné ruce. Je fajn nemuset se spoléhat jen na sebe a v kanceláři je i větší sranda.

Co byste doporučila začínajícím designérům po praktické stránce?

Určitě nepodceňovat komunikaci s klienty, ptát se na všechno, ujišťovat se, být si jistí, že si rozumíte.

A je skvělé mít svou vlastní kancelář čili „kamennou prodejnu“, kam za vámi mohou klienti přijít. Není komfortní chodit k nim domů na „nezávazné první schůzky“. To se mi velmi osvědčilo.