Přinášíme exkluzivní rozhovor s ikonou světového designu Karimem Rashidem. Není třeba ho více představovat. Každý, kdo se v oboru interiérů pohybuje, ví, o kom je řeč.

Ptá se designérka Iva Bastlová, vydavatelka magazínu Interiéry.

Máte velmi originální „osobní styl“. Je velmi dobře rozpoznatelný. Jaký byl proces dosažení tohoto rukopisu a co ho ovlivnilo?

Můj styl vycházel z hlubokého odporu k průměrnosti. Vždycky jsem cítil, že design by měl pozvednout každodenní život, ne ho jen zdobit. Ovlivnilo mě hnutí popu, italský radikální design, futurismus, sci-fi, ale hlavně myšlenka, že si můžeme vytvořit poetičtější a smyslnější svět. Moje cesta nikdy nebyla o následování nějakého vzorce; šlo o zbavení se nostalgie a vytváření forem, které působí lidsky, plynule a optimisticky. Postupem času se to stalo mým jazykem.

Co byste vzkázal ostatním designérů o osobním stylu, o odvaze být jiný?

Nenavrhujte pro to, abyste se líbili, navrhujte tak, abyste vyjadřovali pravdu. Styl není něco, co si jen tak přidáte; je to otisk vaší autenticity. V okamžiku, kdy se přestanete snažit zapadnout do nějaké kategorie, se objeví váš rukopis. Chce to odvahu být jiný, protože konformita je odměňována, ale inovace nikdy nepochází z pohodlí. Buďte dostatečně stateční, abyste byli na chvíli nepochopeni.

Dávají Vám klienti hodně svobody, nebo někdy chtějí provést základní změny?

Každá spolupráce s sebou nese napětí a to je dobře. Design je dialog mezi vizí a realitou. Někteří klienti mi naprosto důvěřují, jiní jsou opatrnější. Vždycky jim připomínám: lidé si nepamatují bezpečné projekty. Pamatují si ty, které jim daly pocit něčeho nového. Moje nejlepší spolupráce jsou se značkami, které umožňují experimentování, tam se design skutečně vyvíjí.

Barvy jsou Vaším mocným nástrojem designu. Jak vnímáte globální oblibu barev a (ne)barevné moderní interiéry?

Barva je viditelná energie. Příliš dlouho žil design v monochromatickém světě – béžová, šedá, černá. To není neutralita, to je strach. „Globální barvy“ pro mě znamenají emocionální inkluzivitu, barvy, které se propojují s lidskou psychikou napříč kulturami. „Nebarevné“ interiéry jsou odrazem digitální únavy, vizuálního ticha. Ale i ticho potřebuje emoce. Dotek barvy, jako tón v symfonii, vrací duši zpět do prostoru.

Dáváte přednost růžové barvě. Proč je to vaše oblíbená barva? Máte nějakou barvu, kterou nepoužíváte?

Když mi bylo asi čtyři nebo pět let, matka vzala mě a bratra na nákupy do Londýna. Dveře výtahu se otevřely, on šel doleva do chlapecké sekce, já šel vpravo hned do dívčí. Zkusil jsem si růžový kabát a okamžitě jsem se do něj zamiloval. Maminka se prostě zeptala: „Líbí se ti?“ a koupila mi ho. Ten malý akt přijetí všechno utvářel. Růžová se stala víc než jen barvou – stala se mou filozofií svobody, optimismu a individuality. Je to ta nejlidštější barva, barva těla, života a lásky. Je smyslná a zároveň optimistická, jemná a zároveň silná. Používám každou barvu, pokud přinese emoce do návrhu, ale vyhýbám se nudnosti. Jediná barva, kterou nepoužívám, je barva kompromisu.

Sledujete trendy? Jak moc kuriózní je pro Vás sledovat trendy, když jste trendsetter?

Nesleduji trendy. Sleduji puls kultury. Trendy jsou povrchními vlnkami hlubších posunů v lidském chování. Mým cílem je navrhovat pro příští desetiletí, ne pro příští sezónu. Když navrhujete s empatií k tomu, jak budou lidé žít, přirozeně se stáváte tvůrcem trendů.

Navštěvujete veletrhy zaměřené na oblast designu? Jezdíte tam inkognito, nebo nikoliv?

Miluji veletrhy s tématem designu. Jsou jako otisk naší kolektivní představivosti. Někdy se procházím nenápadně, jen abych pozoroval, jak lidé interagují s předměty; jindy přednáším nebo odhaluji nová díla. Nevěřím na status být inkognito. Design je o spojování, nikoli o tajemství.

Udržitelnost je v současnosti žhavým tématem. Jak si realisticky představujete udržitelný interiér dnešní doby?

Skutečná udržitelnost začíná dlouhou životností. „Design less, but design better.“ Vytvářejte prostory a předměty, které budou lidé milovat po celá desetiletí, ne po roční období. Nejde jen o materiály – jde o emocionální trvanlivost. Když má něco smysl, nevyhazujeme to. To je nejudržitelnější čin.

Co si myslíte o AI designu? Obáváte se, že designérská profese zanikne, nebo se umělá inteligence stane užitečným nástrojem?

Umělá inteligence není hrozbou. Je to spolupracovník. Je to jako elektřina pro 19. století – nový zdroj energie. Umělá inteligence může urychlit vizualizace a experimentování, ale nikdy nenahradí duši designéra – intuici, empatii a kulturní kontext. Ty může přinést pouze člověk. Jsem z toho nadšený. AI demokratizuje kreativitu.

A teď jedna otázka na tělo. Co děláte pro to, že stále vypadáte tak mladě a fit?

Snažím se žít filozofií, kterou navrhuji: lehkost, pozitivita a minimalismus. Nelpím na negativitě ani na přehánění. Cvičím 60 až 75 minut denně, jím vědomě biopotraviny a obklopuji se doma přírodními a čistými produkty. Co se týče duševního zdraví, mám úžasnou manželku Kianu Ahmadi, která je mou múzou a inspirací. Také chodím všude pěšky a věřím, že zvědavost udržuje mysl i tělo mladé.

A poslední otázka. Co děláte ve svém volném čase, co Vám dodává energii na další projekty?

Moje práce je mou meditací. Ale když nenavrhuji, kreslím, cestuji, píšu básně a tančím. Miluji být se svou ženou Kianou, uzemňuje mě a inspiruje. Energie pochází z lásky, krásy a neustálé připomínky, že život sám o sobě je design.

Vlastní svět Karima Rashida

K jeho osobnosti neodmyslitelně patří růžová, o které mluví s vášní jako o silné živé barvě.

Na maturitu si sám ušil růžový saténový oblek, obarvil si vlasy i nehty a tím dal najevo svoji individualitu. Růžová se stala jeho vizuálním podpisem, symbolem optimismu a vzpourou proti šedivosti, kterou designér Karim Rashid vnímá jako nemoc každodennosti.

Prince of Plastic

Rashid si vysloužil přezdívku Prince of Plastic. A stojí si za ní. Plast pro Karima Rashida nikdy nebyl jen materiálem, ale způsobem myšlení, symbolem moderní doby, lehkosti a svobody tvaru, které demokratizovaly design. „Design má přinášet radost, ne vinu,“ říká.

Na plastu ho fascinuje, jak dokáže být obyčejný i ušlechtilý zároveň. Na dotazy ohledně ekologie tohoto materiálu reaguje jasně: „Plast není problém,“ říká, „problém jsou lidé, kteří s ním zacházejí špatně.“ Jeho cílem je, aby se design nevyčerpával v módní etice udržitelnosti, ale aby byl skutečně dlouhodobý. Aby věci lidé chtěli používat, chránit a mít rádi. „Udržitelnost není jen o materiálu, ale o trvanlivosti krásy,“ dodává. Když je něco esteticky silné, lidé to nevyhodí.

Budoucnost vidí v bioplastech a recyklovaných polymerech. „V příštích desetiletích bude většina polymerů biologicky rozložitelná. Díky tomu se může úplně změnit koncept balení zboží, náhradních náplní i spotřebního zboží,“ uvedl na brazilské konferenci v roce 2021. Rashid se tedy plastu nevzdává, ale snaží se ho kultivovat a hledat způsob, jak jej znovu definovat jako materiál s budoucností.

Jeho kariéru odstartoval plastový odpadkový koš Garbo, na kterém ukázal, jakou kreativitu plast umožňuje. Prodaly se přes dva miliony kusů a stal se ikonou „demokratického designu“. Rashidovo tvarování dává objektu pohyb a osobnost. Z obyčejného koše udělal předmět, který s uživatelem žije.

Na úspěch koše Garbo navázala o tři roky později židle Oh Chair, opět vytvořená pro kanadskou značku Umbra. I tentokrát šlo o plastový produkt určený pro masovou výrobu, ale Rashid ji pojal jako experiment s lidským tělem a pohybem. Opřít se o ni působí jinak než sedět na běžné židli, máte pocit jako by vás obklopila.

Tím opět potvrdil, že kvalitní design nemusí být luxusní, aby měl smysl. Designér podle něj musí být nejen vizionářem, ale i obchodníkem, který dokáže myšlenku přenést do reálného světa. „Kdybych byl zpěvák Eminem a řekl, že chci změnit svět, nikomu by to nevadilo,“ říká s nadhledem. „Ale když to řekne designér, lidé si klepou na čelo. Já to přesto dělám. Každý den.“

Promarněná šance a varování pro firmy

Příklad jeho spolupráce s britskou značkou Ronson se dnes často cituje v učebnicích design managementu. Firma, kdysi slavná výrobou prémiových zapalovačů, chtěla oživit svou značku. Rashid dostal zadání vytvořit dvanáct návrhů, ale přinesl jich osmatřicet, včetně kompletní vizuální identity, logotypu, písma i produktového portfolia.

Navrhl mimo jiné zapalovače Gripper, Pebble a Spindle. Organické tvary, které měly proměnit obyčejný spotřební produkt v zážitek. Jenže vedení firmy si z jeho návrhů vybralo jen několik a zbytek konceptu nechalo ležet. Projekt ztratil soudržnost a značka svou šanci. Rashid to později shrnul lakonicky: „Když design používáte jako náplast místo myšlení, nezachrání vás ani ten nejlepší návrh.“

Příběh Ronsonu tak připomíná, že design bez odvahy a pochopení celé šíře koncepce od klienta ztrácí smysl. Opravdová inovace totiž vyžaduje důvěru.

Poklop, po kterém chodí celý svět

Rashidova filozofie, že i nejběžnější věci si zaslouží krásu, se naplno projevila při přelomu tisíciletí. New York tehdy vítal rok 2000 a energetická společnost Con Edison vypsala soutěž na návrh pamětního poklopu kanálu. Rashid vytvořil návrh, který se stal symbolem města.

Poklop působí, jako by se chodník pod nohama vlnil a mizel do hloubky. Rashid ho nazval Morphing Grid, ale Newyorčané mu brzy začali říkat Sidewalk Candy – chodníkový bonbon. Na Times Square po něm denně přejdou statisíce lidí, aniž by tušili, že stojí na uměleckém díle.

Projekt je příkladem technické infrastruktury, která má svou estetickou roli. Design dokáže proměnit neviditelné prvky v součást identity místa. A pro architekty a designéry je to důležité připomenutí: i funkční a skryté prvky prostoru mohou nést kvalitní estetiku a mít i poetický přesah.

Foto: archiv Karima Rashida a uvedených značek