Chceme (mít) dobrou pověst

Dobrá pověst není primárním cílem podnikání interiérových designérů, architektů, projektantů nebo realizátorů či prodejců. Je však souběžně s naší činností vytvářena a budována, sledována a ochraňována. Úspěch i stabilita podnikání se o ni do jisté míry opír ají. Přesto, že se jen velice těžko kvantifi kuje, převedeno do ekonomických hodnot bývá vedle lidského kapitálu ve fi rmách tím nejcennějším, co máme. Jak tomu bylo v minulosti? Jakou podobu i podporu může mít její budování v oboru interiérového designu dnes?

ŘEMESLNÉ CECHY

Zájmy a práva řemeslníků, obchodníků a dalších zájmových skupin hájil a již od středověku oborová sdružení, takzvané cechy. Původ českého slova etymologicky vycházel z německého slova znamení – zëche, latinsky signum, významově používán od označení schůzky přes spolkovou pokladnici až po řemeslnické společenství. Bez zajímavosti však není ani předchozí termín používaný pro cech v českých zemích – „pořádek“. Ano, smyslem cechu bylo současně dohlížet na kvalitu a cenu zboží i služeb, ale také nedovolovat provozování činnosti někomu, kdo není členem cechu. Tomu odpovídalo i hierarchické uspořádání, kde stál nejníže učedník, nad ním tovaryš a v nejvyšším stavu mistr.

Cechy tak potlačovaly (nekalou) konkurenci, na druhou stranu až úpěnlivě trvaly na zajetých technologických postupech nebo zvyklostech. Případné inovace se prosazovaly jen stěží a především pomalu, v českých zemích navíc s velkým zpožděním za Evropou. Tento konzervativismus začal být postupně pro mnohé členy svazující a cechy s ním tvrdě narazily zejména s příchodem industrializace a s modernizací průmyslu. Cechům bylo vytýkáno brzdění volného obchodu a rozvoje podnikání. V Evropě na přelomu 18. a 19. století navíc rostla nevole proti vládní kontrole trhu, ruku v ruce s velkými změnami ve smýšlení společnosti, která začala měnit politický a právní systém. Postupný úpadek významu a vlivu cechů tak směřoval nezadržitelně k jejich konci. Po francouzské revoluci cechy vymizely ve většině evropských zemí, kde byly přijaty zákony o volném obchodu. U nás, resp. v Rakouském císařství zaniklo členství v cechovních organizacích až v roce 1859 se zavedením rakouského obchodního zákoníku.

Cechům však nelze upřít fakt, že zejména v mezidobí vrcholného středověku a raného novověku sehrály důležitou roli spolků, které suplovaly a tvořily sociální kapitál společně sdílených norem, hodnot, informací, výchovy a vzdělávání nových řemeslníků i obchodníků, jako patroni kvality.

TRADICE A MODERNÍ SVĚT

Každá společnost se dříve nebo později mění – intelektuálně, sociálně a samozřejmě technologicky. Dějiny jsou bojem nového se starým. A vyhrává to nové. Je tedy tradice jen eufemismus pro strach a touhu určovat ostatním, jaký stav věcí nebo hodnot má být zachován? Určitě ne. Tradice má přirozeně svůj význam a v optimální míře závaznosti a úcty na straně jedné minimálně vyvažuje nechtěnou a škodlivou ztrátu historické paměti a pocity vykořeněnosti na straně druhé. Ano, bez této rovnováhy (vědomí) by se běžné úkony (zvyklosti, normy, obyčeje) staly jen samoúčelnou rutinou. Jedním extrémem je pouze v tradicích setrvávat, druhým tradice zcela ignorovat. Bohužel lze také konstatovat, že ani subjektivní pocit vyváženosti vnímání a vlivu tradic v současném světě, tím spíše v profesích vás může v té které vyhraněné skupině vyčleňovat na opačnou stranu. Často totiž panuje přesvědčení, že podpora či respektování, nebo dokonce jen tolerance se rovná „příslušnosti“! Příklad? Snažíme se poznat základy „tradičních“ truhlářských spojů používaných po staletí. Jsme tedy tradicionalisti, kteří se učí zbytečně archaické a dnes stěží uplatnitelné postupy a překonané konstrukce? Anebo jde naopak o snahu proniknout, se znalostí anatomie a vlastností dřeva, do principiálního vzorce uvažování starých mistrů, kteří i dnes, skrze svůj denní bezprostřední kontakt se dřevem, mohou svým přístupem, citem i zkušeností také současné studenty navést na další, nebo dokonce inovační konstrukční řešení v jejich projektech? Nemusíte být (ani podvědomě) tradicionalista nebo konzervativec, pokud si obdobné myšlenkové pochody připouštíte. Stejně tak přece uvažujete, zda použít „ještě tužku“, nebo „už CAD“. Tužka dává velkou svobodu, pokud něco v návrhu zatím jen tušíte, ale pevné obrysy to ještě zcela ve vaší hlavě nemá, kreslíte ve vrstvě silných „jistých“ kontur a průběžně či ve vteřině přepínáte do „zatím nekonkrétní“ vrstvy slabým přítlakem tužky. Tradiční skicovou i technickou kresbu potřebujeme, jsou rychlé a vždy se dají ihned použít pro dorozumění či vyjasnění. Jenže objektem na papíru neotočíme, nenaklonujeme jeho entity či subvarianty návrhu, nevložíme ho do CAM programu pro výrobu na CNC.

Kde je pomyslná rovnováha tradic, resp. tradičních přístupů a řešení v moderním světě? Měřítkem může být také efektivita a využitelnost. Ovšem ne všechny hodnoty lze kvantifikovat časem nebo penězi. To si koneckonců uvědomovaly i řemeslné cechy, které mimo jiné dbaly na dobré jméno a povědomí o řemeslné i lidské poctivosti svých členů. To je jistě tradice, ke které bychom se měli hrdě hlásit a kterou novodobé řemeslné cechy a podobné spolky či zájmová sdružení chtějí maximálně podporovat. Zde se všichni shodují, to není nostalgický krok do minulosti, ale současná profesní i společenská nutnost.

ROLE A PŘÍNOS INSTITUTU

Obor interiérového designu v českém prostředí trpí řadou problémů. Jedním z nich, a snad zásadním, je bezesporu možnost bezbřehé legislativní absorpce neodborníků, laiků a nadšenců bez základního vzdělání v oboru. Změna zařazení tohoto oboru ze skupiny živností volných do živností vázaných, tedy podmíněných vzděláním a dalšími podmínkami, je během na dlouhou trať. Interiérovým designérem se jednoduše stanete na základě pouhého ohlášení libovolnému živnostenskému úřadu. A tak se také děje. S tím ostře kontrastuje obrovská zodpovědnost a vliv, který interiéroví designéři mají a jímž zasahují zásadním způsobem do kvality života svých klientů. Jedná se o rovinu funkční, technickou a estetickou, ale také finanční či investiční. Jak komplexní znalosti musí designér mít, aby všechny tyto požadavky mohl zodpovědně naplňovat? Má právo testovat svými pokusy vlastní nedokonalé představy na životě lidí a bez přehánění ovlivňovat jejich soukromý život, pracovní výkony, nebo dokonce osudy? Tyto a další pohnutky byly na počátku cesty hledání reálného východiska v našich tuzemských podmínkách.

Tím bylo založení Institutu interiérových designérů, jehož vznik zakladatelé považovali, obdobně jako zakladatelé cechů bezmála před půl tisíciletím, za profesní a společenskou nutnost. Vzhledem k výše uvedenému významu a vlivu profese, která není dlouhodobě legislativně chráněna před škodlivými až fatálními vlivy široké laické a neodborné obce směrem ke klientům, tedy společnosti, vytyčil si Institut tyto cíle a podporu oboru v těchto oblastech:

Networking – propojování s oborovými a mezioborovými složkami formou oborových setkání, konferencí, seminářů a publikační činností.

Vzdělávání, osvěta, aplikovaný výzkum – formou podpůrných nebo výzkumných a vývojových projektů nabývat know-how, které se bude následně sdílet mezi členy spolku a odbornou veřejností formou pořádaných seminářů, oborových konferencí nebo publikační činností.

Lobbing a konzultační činnost – v rámci svých oborových působností a s využitím vazeb mezi členy spolku bude spolek vyvíjet aktivity a tlak ke zvyšování kvality vzdělávání a legislativních norem, které jsou s oborem spolku propojeny.

Security policy – podpora pro interiérové designéry v oblastech společného profesního pojištění, odborné právní ochrany a ochrany autorských práv.

Certifikace – ve spolupráci s dalšími institucemi vytvoření jednotného evaluačního rámce certifikace v oborovém zařazení interiérový designér, interiérový architekt, bytový architekt.

Sdružovat a propojovat podnikatelské subjekty a organizace za cílem zvýšení a upevnění jejich konkurenceschopnosti a pro podporu inovací.

První misí v aktivitách Institutu interiérových designérů bylo informovat odbornou veřejnost o profesních a etických standardech prostřednictvím oborového kodexu pravidel, která se již v jiných vyspělých zemích v tomto odvětví běžně respektují. V České republice známe podobný model pouze u České komory architektů, u interiérových designérů nikoliv. Účelem Profesního a etického kodexu interiérových designérů je zejména kultivovat tržní prostředí této odborné profese. Cílem Profesního a etického kodexu je nastavení kompetenčních mantinelů profese a definování základních hodnot, se kterými by se kvalitní poskytovatel designérských služeb mohl a měl ztotožňovat nad rámec základních legislativních povinností.

ZÁVĚREM NA START!

To nejcennější, co v podnikání máme, je know-how, kvalitní lidské zdroje (lidský „kapitál“) a dobrá pověst. Vše se postupně, vytrvale a těžce buduje, snadno ztrácí. O všechny tyto tři atributy pečujeme. I přesto můžeme v kontaktu se zákazníkem nebo potencionálním klientem nezřídka narazit na zkreslené a většinové, zrovna ne lichotivé povědomí o interiérových designérech. Popravdě, není se čemu divit, přihlédneme-li ke skutečnostem a současnému postavení v získávání živnostenského oprávnění. Stejně tak jako dříve cechy plnily jistou roli profesní garance za své členy, také Institut chce poskytovat vzdělávací platformu a později také odbornou i etickou záruku úrovně vykonávané profese. Dlouhodobým cílem v tomto směru je společenský respekt projevující se zejména přízní veřejnosti. Ty nejsou možné bez zdravé rovnováhy a nezastupitelné role tradic, i jako nositele dobrých zkušeností a poučení, stejně tak ale bez sledování trendů jako pružného nástroje udržitelné prosperity a pokroku. Na těchto pilířích bude stát životaschopnost Institutu interiérových designérů.

Foto: Pexels.com