Pod pojmem „estetika“ si většinou představíme na výsost lidská a kulturou vycizelovaná pravidla spojená s objektivní krásou a vytříbeným vkusem, kterým rozumí jen vyvolení znalci. Tato představa je však na hony vzdálená závěrům výzkumů neuroestetiky, poměrně nového vědeckého oboru, která si vzala za cíl metodami neurověd zkoumat podstatu estetického prožitku z hlediska funkcí mozku a vývoje kognitivních funkcí člověka. Ukazuje se, že je tomu přesně naopak: estetický prožitek je umožněn aktivitou nejstarších částí mozku, kterými disponují i jiní živočichové. I v živočišné říši můžeme skutečně vysledovat doklady o estetickém cítění, nebo dokonce „umělecké tvorbě“  – například ptáci z čeledi lemčíkovitých jsou známí jako kreativní architekti a osobití designéři svých obydlí. Stavějí bohatě zdobená loubí, klenuté chodby, zdobené vchody a před nimi esteticky utvářené „trávníky“ s květinami, plody a různými odpadky, které aranžují do krásných vzorů. Lze u nich vypozorovat i konzistentní estetický cit (řekli bychom umělecký styl). Neuroestetika nás tedy v prvé řadě učí, že estetické vnímání je starší než lidstvo a některá nejzákladnější estetická nastavení jsou v našich mozcích pevně dána.

Co to znamená, když se nám něco esteticky zalíbí? Vycházíme-li z žité zkušenosti, shodneme se, že charakteristikou estetické zkušenosti je pocit libosti. Libost je spojena se základním neurálním mechanismem, evolučně prastarým limbickým systémem, který se aktivuje i v řadě jiných než estetických kontextů – například při libých pocitech z jídla nebo jiných typů odměn. Pocit libosti je v podstatě kódováním činnosti, která se osvědčila a kterou je pro organismus dobré znova vyhledávat. V. Ramachandran přináší vysvětlení, že schopnost vnímat určitá vizuální uspořádání, která se osvědčila jako důležitá pro přežití, byla odměňována právě esteticky libými pocity a odtud se vyvinula estetická preference pro některé vizuální tvary nebo efekty. Mezi tyto „univerzálie“ řadí zákon seskupování, pomocí něhož rozpoznáme jednotlivé žluté flíčky za listovím nikoli jako stovky žlutých skvrn, ale jako jeden objekt – lva.

Zjevná evoluční výhoda této naší vizuální schopnosti (že jsme lva včas rozeznali a utekli) se pak podle Ramachandrana projevuje i v preferenci barevného uspořádání, kdy k sobě do jedné kompozice ladíme stejně barevné prvky na pozadí jiné barvy. Mezi další zákony estetiky patří zákon posunu maxima, který učí jakousi prazákladní schopnost abstrakce vizuálních jevů, kdy abstrahujeme tvary a typizujeme či přeháníme jeho základní charakteristiky. Dále pak kontrast, izolace prvků, řešení percepčních problémů, odpor k náhodě, uspořádanost, symetrie a metafora. S. Zeki přináší další libé, tj. výhodné vizuální schopnosti, které si rádi cvičíme, např. nejednoznačnost, abstrakci, konstantnost (schopnost mysli chápat objekt i přes proměnlivé vlastnosti,
např. osvětlení, jako jeden objekt). Nově se však hovoří i o socializaci v souvislosti s vokalizací, hudbou a řečí.

Tyto a další základní stavební kameny estetického vnímání neuroestetika studuje pomocí neurozobrazovacích metod, kdy dokáže zjistit, která část mozku je při estetickém prožitku aktivní. Pomocí funkční magnetické rezonance například Sasaki a kol. (2004) zaznamenali u lidí mohutnou reakci mozku na symetrická uskupení oproti náhodným uskupením, a stejně tak i u opic. Jiné výzkumy ukázaly, že jak lidé, tak opice upřednostňují konsonantní hudební harmonie. Ishizu a Zeki (2011) sledovali, kde se v aktivacích mozku vizuální a hudební estetická zkušenost překrývá, a nalezli orbitofrontální kůru, součást limbického systému, který je jednak multisenzorickým „hubem“, kam přicházejí informace ze všech pěti smyslových drah, ale který zároveň monitoruje hodnotu pro sebe sama – a vyhodnocuje odměnu (libý pocit). Brown a kol. (2011) do analýz zahrnuli i libé prožitky spojené s chutí a čichem, které jsou pravděpodobným původním zdrojem estetické preference, kdy jsme při přijímání živin odměňováni pocitem uspokojení. Autoři spojili libý pocit všech pěti smyslů a nalezli oblast přední insuly, která je jakousi metareprezentací tělesných odpovědí, umožňuje emoce a tvoří tak bránu k vlastnímu tělesnému prožívání.

K těmto neurálním indikátorům estetické zkušenosti neuroestetický výzkum přidává i méně náročné metody, pomocí kterých zjišťuje reakce diváků. Pro hladké a příjemné prožívání okolí či jednotlivých vizuálních prvků se můžeme orientovat podle zjišťování excitace (čili aktivace a vypětí) či klidné reakce organismu, k čemuž se používají detektory fyziologické odpovědi organismu, např. sledování galvanické kožní odpovědi, krevního tlaku anebo srdečního tepu. V konferenčním příspěvku budou představeny některé studie, které přinášejí zajímavé výsledky i pro designéry. Zabývají se preferencí uměřené a organizované komplexity, oblých tvarů, světlých barev, přírodního tvarosloví a přírody obecně oproti městskému okolí.