Interiérový design není jen kreativní práce – to víme všichni, kdo se v oboru pohybujeme.

Kromě technických, obchodních a marketingových dovedností musíme být i psychology. Občas však musíme řešit i právní záležitosti, na které je lepší si pozvat odborníka. To jsme udělali i v našem případě a na téma autorských práv jsme se zeptali Ivy Javorské, které se na oblast duševního vlastnictví specializuje.

Měla by být na každý návrh sepsána smlouva? Od jaké částky to dává reálný smysl?

Je to myslím individuální a nezávisí pouze na ceně. Samozřejmě u menších projektů stačí ústní dohoda. Navíc chápu, že formality jsou nepopulární. Ale kdykoli mi opravdu záleží na tom, jak a kdo použije moji práci, v jakém kontextu a zda dostanu nakonec zaplaceno, jdu bez smlouvy do rizika. I když má druhá strana dobrou vůli, může dojít k nedorozumění nebo se prostě stane něco nečekaného a spor je na světě. Pak se mohu opřít jedině o písemnou smlouvu nebo alespoň emaily. Ústní domluva je prokazatelná jen obtížně.

Lze brát potvrzení spolupráce e-mailem jako právně závazné a dostačující? A případně jaké by měl obsahovat náležitosti?

Dnes je již možné platně uzavřít smlouvu e-mailem (je to určitě lepší než jen ústní domluva). A funguje to, pokud spolupráce klape. Ale nelze vyloučit, že druhá strana v případě sporu smlouvu zpochybní a namítne, že e-mail odeslal někdo jiný bez jejího vědomí. Proto zůstává jistější podepsat písemnou smlouvu nebo chtít tzv. kvalifikované elektronické podpisy, které umožňují určit totožnost podepisujícího. Bez těch se navíc u smluv uzavíraných digitálně nelze obejít, když zákon pro danou smlouvu vyžaduje písemnou formu; to platí například pro výhradní licence. Jinak co se týče obsahových náležitostí „smlouvy přes internet“, nemám bohužel univerzální odpověď. Záleží na účelu spolupráce, čeho se podmínky týkají. Každý typ smlouvy je v něčem odlišný.

Jak je nejlepší postupovat s vymáháním doplatku za návrhy, když klient již finální projekt obdržel a nechce doplatit?

V první řadě bych se tomu snažila předejít průběžnými platbami a dobrou komunikací. Vědět předem, co od spolupráce čekám a nebát se to otevřít s druhou stranou. Samozřejmě bez kompromisů to nejde, ale vyplatí se třeba složitěji jednat před podpisem než řešit pozdější nedorozumění. Když už je dodáno a klient dluží (protože měl třeba jiné očekávání), už je vlastně trochu pozdě. Pokud klient přes vaše upomínky a výzvy vašeho právníka nezaplatí, nezbývá než se soudit, což znamená čas a peníze.

Jak se bránit, když konkurent /jiný designér/ zcizí fotografie realizace z webu a vydává je za vlastní?

Zase je prvořadé tomu pokud možno předejít, označovat své realizace copyrightovou doložkou, uvést své autorství díla a dát tak najevo, že se hodlám ohradit, pokud by někdo zneužil moji práci. Je nutné domluvit se s tím, kdo bude fotografie realizace publikovat, aby copyrightovou doložku uvedl. V případě zneužití je potřeba kontaktovat toho, kdo dílo zneužívá, a pokud to nemá účinek, je třeba poradit se s právníkem, zda má případná žaloba šanci na úspěch.

Jak nejlépe postupovat při zjištění, že někdo kopíruje můj designu? Jak lze kopírování prokázat – lze to vůbec?

Odpověď je podobná jako u předchozí otázky, pokud jde o postup. Jinak u plagiátu musím být schopen prokázat shodu v těch silných tvůrčích prvcích díla, díky kterým je jedinečné. Pokud se někdo inspiruje pouze mojí myšlenkou, o nelegální plagiát nejde. Problém nastane až pokud si přisvojí moje unikátní tvůrčí zpracování myšlenky. Vedle prokazování shody v silných tvůrčích prvcích například dále prokazuji, že moje dílo je vůbec autorské dílo (a tudíž hodné ochrany, tj. v principu výsledek jedinečné tvůrčí činnosti, který lze považovat za umění), či že jsem skutečně autorem. To je samozřejmě zjednodušený pohled, bývá to komplexní a do posouzení vstupuje řada dalších detailů.

Co musí žaloba ohledně kopírování designu splňovat, aby byla šance na vítězství? Jak je to napříč obory grafický design, průmyslový design, interiérový design?

Neexistuje univerzální pravidlo pro úspěšnou žalobu, natož napříč tvůrčími obory, bude záležet na okolnostech a konkrétním právním problému. Ale opět chci říci, že je dobré soustředit se na to, aby k žalobě vůbec nedošlo. Chce-li si designér chránit svoji práci, měl by si ji podepisovat, uvádět copyrightové doložky, archivovat tvůrčí proces, komunikaci atd., aby uměl prokázat už jen to, že dané dílo je jeho a kdy vzniklo. To je skutečný základ. Samozřejmě to neznamená, že se tím stoprocentně vyhne kopírování jeho díla a soudnímu sporu. Ale pokud bude „připraven“, jeho šance mohou být vyšší.

Jak postupovat při získání patentu? Kdy to dává smysl?

Patent se týká vynálezecké činnosti, techniky, máte možná na mysli spíše průmyslový vzor, který chrání design. Může to být užitečné ve zmíněném kontextu, registrace potvrzuje, kdo je původcem designu a kdo ho smí užívat. Průmyslový vzor si často registruje výrobce. Chrání se tak proti tomu, aby někdo jiný nezačal vyrábět tentýž design na území, pro který je průmyslový vzor přihlášen. Průmyslový vzor se registruje minimálně na 5 let. Nedává tedy příliš smysl u časově pomíjivého designu, jako módy, pro interiérový design to myslím většinou nepřipadá v úvahu. Průmyslový vzor cílí spíše na jednotlivé výrobky, ale např. i grafické symboly či typografické znaky.

V jakých částkách se pohybuje konzultace u právníka? S jakou částkou má designér počítat, když chce využít služby právníka?

Každopádně by se neměl bát zeptat! Obecně to nelze říci, záleží na složitosti případu a délce konzultace. Předtím, než bude designér cokoliv platit, může s ním zdarma probrat podmínky spolupráce a zvážit jeho nabídku. Určitě to není tak, že jakmile jednou vstoupí do advokátní kanceláře, už jdou náklady mimo jeho kontrolu. Je to stále o tom samém, neobávat se otevřeně mluvit o podmínkách. Lze se většinou domluvit tak, aby náklady byly alespoň rámcově předvídatelné.
Děkuji za rozhovor a užitečné rady!

Iva Javorská vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a postgraduál z francouzského a evropského práva na Université Paris 1 – Panthéon Sorbonne v Paříži, kde jako advokátka absolvovala pracovní stáže v právním oddělení obchodní společnosti a v advokátní kanceláři zaměřené na obchodní a mediální právo. Je advokátkou s 20 lety praxe v oblasti obchodních transakcí a duševního vlastnictví. V posledních letech zúročuje své zkušenosti též při vyjednávání smluv a řešení sporů v otázkách autorských práv umělců a radí komerčním subjektům působícím v prostředí výtvarného umění. Právo v umění rovněž přednáší na UMPRUM a spolupracuje s neziskovou organizací Fair Art, která zpřístupňuje současné výtvarné scéně právní pomoc související s uměleckou tvorbou.