René Šulc je nejen zajímavý designér, ale i člověk, a při rozhovoru jsme si povídali na řadu témat.
Stačí se začíst…

Jak vzpomínáte na své začátky, resp. jak se díváte zpětně na své studium. Co pro vás bylo při studiu klíčové a bez čeho byste se ve své praxi neobešel?

Sochařská průprava, figurální a věcná kresba, technologie, nauka o materiálech. Vlastně asi vše. Dělali jsme modely věcí, které jsme navrhnuli. To byla nepsaná soutěž, prestiž, kdo udělá nejlepší model. Nemám zpětně pocit, že by něco bylo zbytečné. Spíš s nástupem do praxe jsem postrádal teoretickou přípravu, jak to chodí v reálu. Vylétli jsme ze školy a nic jsme nevěděli, jak se naceňují zakázky, jak se vede firma a podobně. Všichni jsme se to pak bolestivě učili za pochodu a někteří na to dojeli.

Jak hodnotíte vzdělávání dnes – ze strany pedagoga, kterým jste v letech 2011-2015 byl?

Když jsem dělal přijímačky na vysokou, mimo jiné jsme také modelovali hlavu a kreslili figuru. Kdo to neuměl, neměl šanci. Design je částečně i sochařská disciplína a kdo nezná anatomii, tak neudělá dobrou židli, kdo nevymodeluje hlavu, nevymodeluje dobrý tvar čehokoliv. Určitě bylo dobré, že přijímačky na výtvarných školách byly velmi selektivní. Dnes selektivní nejsou. Škol je tolik, že mají nedostatek studentů a to je velká bolest. Devalvuje se tím designérská dovednost. Pro sebe jsem těmto studentům říkal pekaři a pekařky. Kdyby šli do učení a pekli chleba, tak by téhle společnosti prospěli daleko více. Je to celoživotní prokletí, vystudovali něco, co stejně nemůžou dělat, protože nemají talent, a nic jiného dělat nemůžou, protože nic jiného nestudovali. Spousta dovedností, ke kterým je třeba talent, se nahradilo velkohubým rychlokvašným konceptuálním žvaněním. Nejde to vyrobit, to nevadí, je to koncept. Design, který je dnes, už zítra neplatí. A na tomhle jsem se podílet nechtěl. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem odešel.

Ale na některé studenty rád vzpomínám, byly šikovní, chtěli se něco naučit a chtěli pracovat. Dnes jsou i úspěšní v praxi. Měli prostě drive. Také rád vzpomínám na mojí asistentku Marii. Byla bezvadná. Původem z Francie. Nesmírně pracovitá a netrpěla neduhy české povahy. Takže svěží vítr evropského myšlení.

Na začátku své praxe jste byl na několika zahraničních workshopech – byly pro vás přínosné? Jaké jsou rozdíly mezi zahraničím a ČR v oblasti designu a podnikání v něm?

Byly přínosné. Potkal jsem lidi z jiného prostředí. Přemýšleli jinak. Člověk vyleze z bubliny, že tak jak se to naučil na UMPRUM je jediná správná cesta. Ale ukázalo se tam i to, jak skvělé naše školy tehdy byly. To co jsem popsal o odstavec výše, už tehdy bylo venku. Občas jsem nechápal, co tam někteří studenti dělají. Ale byli tam i skvělí a talentovaní lidé, se kterými byla radost spolupracovat. S některými jsem dodnes v kontaktu. Před pár lety mě navštívil jeden kamarád –designér ze Švýcarska, kterého jsem poznal na jednom workshopu. A on mi říkal, jak jsem úspěšný. Moc jsem nechápal, co tím myslí, neboť jsem měl zrovna období, kdy jsem si připadal nemožný a říkal jsem si, že s tím šlehnu. Ale on mi řekl, že mám vlastní ateliér, barák, auto, že on si nic z toho nemůže dovolit. Že dělá pro sice pár prestižních firem, ale že vlastně má pořád pocit, že se rozjíždí a na uživení jen designem to není. Takže vidíte jak je to relativní…

A jak hodnotíte stav vývoje designu v ČR – je to pohled optimistický?

Já myslím, že to je lepší a lepší. Výrobci jsou ochotni investovat do designu. Design je jaksi v módě, takže to všichni chtějí vyrábět a pak to všichni chtějí kupovat. Vlastně to je asi báječné být designer.

Jak se vám pracuje s českými zadavateli – je vidět za dobu vaší 17leté praxe vývoj?

S některými je to lepší a lepší a s některými je to horší a horší. Teď jsem honem přepočítával, jestli už je to opravdu 17 let…
Vývoj je vidět samozřejmě. Když to chytly za správný konec, tak jsou na světové úrovni. Prostě jsou tu firmy světového formátu, které mají potenciál a následně i úspěch.

Navrhujete různé produkty – máte nějaký oblíbený materiál, se kterým děláte nejraději? Nebo raději zkoušíte stále nové?

Asi obojí. Oblíbený materiál je dlouhodobě dřevo. Je prostě nenapodobitelné. Musíte mu rozumět a respektovat ho, jinak vás nebude poslouchat. Což je na něm skvělé, protože, jak jde většina škol do háje, tak to umí méně a méně lidí, takže mám menší a menší konkurenci.

A nové materiály jsou prostě inspirativní. Když navrhujete něco co je po všech stránkách nové, tak to potřebuje nový materiál. Nový materiál přináší nové možnosti. Stejně tak jako technologie. To designéra posune, i kdyby nechtěl.

Dostal jste ocenění Nábytek roku za křeslo Nona. Jak přesně vznikal návrh?
(časově, výroba prototypu, úpravy, děláte model ve 3D nebo skici atd.)

Kolekce Nona se rodila dost dlouho. První návrhy vznikly v roce 2016. Nicméně po konzultacích v mminterier, nebyl návrh přijat. Chvíli jsem si od toho dal pauzu, a pak jsem přemýšlel, jak dál. Měli jsme v mini interieru dlouhé debaty o technologii, zejména o čalounění, typu látek,  který tvar čalounit apod. Z toho se pak narodil nový návrh. Na první pohled jednoduché a snadno čalounitelné tvary. Ale to je právě řemeslně velmi náročné, aby vše sedělo jak má. Navíc udělat nově čalouněný nábytek, nový tvar, je velice těžké. Ta technologie je vlastně pořád stejná a je tam jasně dané, co lze čalounit a jak a co už ne. Byly a jsou po světě různé technologické experimenty, ale dlouhodobě se neudržely.

Proces návrhu je obecně podobný ať navrhuji cokoliv. Nejprve dělám podrobnou rešerši a to z několika důvodů, jednak abych nevymýšlel vymyšlené, ale také člověk tím nastuduje technologie, trendy apod. Pak dělám skici. Když se doberu nějaké koncepce, tak vyrobím modely 1:5. Tuhle fázi mám nejraději. Návrat designu k sochařským kořenům Makovského a Kováře.

Pak 3D modely a výkresy. Přiznám se, že 3D modely dělám z povinnosti. Nemám rád počítače. Ale už jsem se naučil využívat jejich potenciál a to že mi usnadňují práci. Ale začal jsem teď dělat víc než vizualizace kolorované skici. Je to dobrý nástroj komunikace s klientem. Spousta klientů už je unavená fotorealistickými vizualizacemi a dobrá skica je vždy upoutá.  Pro mě je dobré, že mám pořád prostor rozvíjet návrh. Když děláte hned 3D vizualizaci, tak předčasně musíte hned definovat spoustu detailů. To je zavazující. Nezřídka se pak stane, že na další prezentaci vám klient řekne: „ale posledně to bylo trochu jinak, nemůžeme se k tomu vrátit?“ Skica vám nechá prostor rozvíjet různá řešení, není tak svazující.

Můžete nám prozradit, na čem právě pracujete?

Nemůžu. Většina věci podléhá mlčenlivosti. Ale obecně nábytek, svítidla a produktový design. Ostatně jako pořád.

Navrhujete také do šuplíku nebo jen dle konkrétního zadání?

Primárně do šuplíku nedělám. Na to nemám čas ani chuť. Ale občas v šuplíku něco skončí. Třeba když dělám nějakou soutěž a nevyhraju. Tak co s tím, když to nikdo nechce. Skončí to v šuplíku.

Jaká byla nejhorší spolupráce se zadavatelem? (není nutné jmenovat – spíše příhoda)

Je lepší mluvit o tom dobrém. Ale asi by se něco našlo…

Měl jste designu někdy plné zuby a chtěl jste s tím přestat?

Ano měl. A poměrně nedávno jsem se z tohoto období vyhrabal. I předtím se to cyklicky vracelo. Kolikrát jsem si říkal, že jsem tenkrát nešel na tu lesnickou fakultu. Byl bych hajný na Šumavě nebo někde, a měl bych klid.

Ale když potřebuji pauzu, tak dělám řezbářství. Řemeslo mě uspokojuje. Večer jdete domů a vidíte kus hotové práce a to člověka uklidní. V designu něco člověk týden čmaryká a v pátek se ohlédne a má pocit, že nic celý týden nedělal. Nebo klofe do počítače a kde nic tu nic. Pak se to zadá do výroby. Trvá to většinou půl roku, než něco vypadne, a pak už vás to ani neuspokojí, protože to bezprostředně nenavazuje na ten tvůrčí proces.

Co vás nakoplo, nepřestat a pracovat dál?

Hypotéka.

U čeho vypnete mozek, aby se nabraly síly na další projekt?

Když se potřebuju zdevastovat i fyzicky, tak jedu na kolo. Dávám to i do -5 °C. Prvních 500km bolí a až od 1000 km je to zábava. Když se potřebuju  nehýbat a nebýt, tak jdu na ryby. To nebytí mě tam naprosto fascinuje. Úplně vypnout a koukat na vodu. Chytám hlavně na plavanou (na splávek), to musím sledovat, jinak propásnu záběr. A poslední půlrok chodím se psem na cvičák, to je taky dobrý reset. Chce to prostě nemyslet na design a soustředit se na něco jiného. Člověk pak zjistí, že když nic nedělá, tak se zeměkoule točit nepřestane.

Tajné profesní přání ….

Když je to tajné, tak to přece nemůžu říct. Ale jedno, které asi tak tajné není, a potřebuji ho vytroubit do světa, aby se mi lépe hledal klient. Rád bych navrhoval cyklistickou přilbu.

Jestli nesnášíte slovo „designový“ stejně jako já?

Už ano. S popularizací designu a s tím jak všichni přišli na to jaký má design obchodní potenciál, tak se nestačím divit, co všechno je „designové“. A taky už asi nemám rád slovo designér. Když vidím, jak každý, kdo něco nakliká ve 3D, tak je hned designér, přemýšlím jak nazývat to co dělám jiným slovem. Před časem jsme o tom měli debatu s jedním mým kolegou a přišli jsme na hezky české – průmyslový výtvarník.

A jestli děláte první konzultace zdarma, protože já od toho razantně ustupuju, resp. u produktu ještě jo, ale na interiéry ani náhodou.

Tohle mě míjí, neboť vůbec nedělám interiéry. Ale když se dohaduje zakázka, tak se stane, že občas po pár konzultacích z toho sejde. Takže občas vlastně asi jo, ale na začátku jsem to tak nezamýšlel.

A co děláte proto, aby nakonec i ta finální prezentace produktu nebyla děs běs, jak se tedy u různých výrobců stává :)

Pracuji pro firmy, kde to jde samo a zvládají to perfektně i bez toho, abych to musel postrčit. Mají skvělé marketingové oddělení, najmou profesionálního grafika atd. Mám radost, že to umí a nebojí se do prezentace dát peníze, protože vědí, že se jim to mnohonásobně vrátí. Také ale dělám pro firmy, kde to tak samo nejde. Můžu jim to říkat 150x a je to marný, je to marný a je to marný…

Děkuji za milý rozhovor!