Co si myslí o vývoji v oboru navrhování interiérů prof. Akad. arch. Jan Fišer, známí český architect,

který kromě projektování vede atelier Fakulty architektury ČVUT Praha a Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem? Co ho vlastně přivedlo k této práci a jak hodnotí současný trh? Odpovědi na tyto a další otázky najde v tomto rozhovoru, který vás donutí k zamyšlení. Čtěte!

Co vás vlastně přivedlo k oboru?

V podstatě od narození jsem se pohyboval mezi tužtičkami a růzými kresebnými pomůckami. Otec byl úspěšný architekt.

Jak vnímáte v současnosti pozici – povolání interiérového designéra?

Něco mezi vědcem, psychologem, zručným řemeslníkem a kreativním umělcem. Každému designerskému počinu má předcházet analýza záměru a zadání, seznámení s požadavky a představou investora, precizní znalost zvolené technologie a materiálu. A pak ta tvůrčí kreativita. A nevynalézat vynalezené.

Kam se obor podle vás od roku 1989 posunul? A je to posun dostatečný?

Posun v oboru po roce 1989 je výrazný. Bezpochyby je to otevřenost trhu a šance se porozhlédnout po světě. Současně pak nezbytnost obstát v konkurenci i nové možnosti zahraniční spolupráce. Změnily se i podmínky v oblasti honorování a respektování autorských práv. Vzrostly požadavky na existenciální soběstačnost, spoléhat na státní podporu v podnikání je nejisté.

Domníváte se, že by byla třeba činnost v oboru nějak regulovat nebo je to lepší nechat na trhu – nabídce a poptávce?

Nějakou formu regulace si nedovedu představit. Faktem  je, že oproti autorizovaným architektům se tvorbou v oblasti interiéru a designu může zabývat v podstatě každý, kdo se na to cítí. Koncové výstupy jsou pak v mnoha případech diskutabilní, deformované podbízivostí a amaterizmem. Říkám těmto tvůrcům skladatelé. Jsou schopni složit z nepřeberné nabídky na různých internetových portálech jakékoliv požadované vybavení interieru. Tito amatéři, ve spojení se samozvanými řemeslníky, vybavenými nářadím z Baumaxu, nadělají spoustu škody, na úkor dobrého jména oboru.

Máte dlouhou a velmi zajímavou praxi. Dokázal byste obecně shrnout pár rad z praxe, na které se člověk teoreticky nemůže připravit?

Každá rada drahá. Každá zakázka je specifická. Rozhodně je vhodné se vždy seznámit s historií investora a jeho možnostmi i ekonomickou kondicí. Mnohdy na pohled ideální zadavatel během spolupráce zklame.

Navrhoval jste významné veřejné budovy i jejich interiéry. Pracoval jste také na privátních zakázkách? Jak rozdílná je to práce?

Práce na větších veřejných zakázkách obvykle znamená řešit podstatně širší oblast faktorů, které do projekční přípravy zasahují. V mém případě to byla převážně komplikovaná jednání se zástupci památkářů a občas i diskuze s různými představiteli tzv. „veřejného zájmu“ kteří námitkovali navržená řešení. Privátní zakázka probíhá ideálně v atmosféře „vzájemného porozumění“ mezi autorem návrhu a zadavatelem. A mnohdy vede i k přátelským vztahům.

Stíháte při výuce a vedení ateliéru ještě navrhovat? A případně na čem teď pracujete?

Práce se studenty v atelieru je inspirativní, kreativita posluchačů často podpoří nový pohled na vlastní tvorbu. Domnívám se, že pracovat aktivně v oboru je vedle pedagogické práce nezbytné. V současné době navrhuji přestavbu objektu v bezprostřední blízkosti rekonstruovaného Negreliho objektu a vydali jsme v rámci redakce NPU publikaci o historii pražského Transgasu.

Kdybyste mohl změnit osnovy a strukturu výuky – je něco, co byste studentům přidal nebo naopak ubral?

Podporuji možnosti studentských zahraničních stáží v rámci programu Erasmus a chybí mi dostatečná příprava diplomantů na vstup do praxe.

Co byste vzkázal začínajícím interiérovým designérům a těm, co o oboru přemýšlí?

Přeji hodně pevných nervů, ale i euforii z toho, když se něco povede ideálně navrhnout a realizovat.

Foto: archiv Jana Fišera