Interiérem se zabývám přes čtvrt století, a několik let se díky škole CReATIO snažím předávat podstatu a znalosti tohoto oboru všem, kdo mají ambici seriózně tuto profesi vykonávat.

Ať už jde o zájemce z řad laiků, kteří se rozhodli pro změnu své životní cesty, nebo z řad etablovaných odborníků, kteří by rádi poodhalili roušku komplexních znalostí v interiérové tvorbě. Mojí dnešní ambicí je zamyslet se nad naší profesí z hlediska možností a nedostatků ve výuce (nejen) mimo školní systém.

Začněme trochu zeširoka. Už ten zvláštní název profese, který se nejčastěji objevuje a používá –

designér interiérů. Co vlastně znamená?

Začněme lingvistickou stránkou výrazu – vychází z anglického slova design, které vzniklo z latinského de-signare1. Jeho původní význam – označit -byl brzy (téměř) vytlačen významem navrhnout a v širším smyslu pak projektovat, vytvářet. Je zajímavé se podívat také na běžný překlad podstatného jména slova design (a to nejen v angličtině ) – návrh, projekt, plán, záměr, konstrukce, koncepce, ale také výkres a kresba. Co více by mohlo o naší profesi více vypovídat, než tento soubor pojmů, značících prostý význam základu tohoto sousloví?

Ale ruku na srdce – vnímá veřejnost, a někdy i odborná veřejnost – podstatu této profese definovanou výše zmiňovanými pojmy? Bohužel, ne! A ve stejném ranku se můžeme ptát, proč není obecně přijímán jeho český ekvivalent – návrhář interiérů? Nebyl by přesnější a lépe vystihující podstatu? Odpověď určitě není jednoduchá a nebude mít zřejmě černobílého vysvětlení. Jedno je zcela jisté – profese designéra interiérů je spíše chápána výhradně (a to je to důležité slovo, výhradně) v rovině výtvarného pojetí a vzhledu.

Není však vzhled bez konstrukce, bez technických znalostí materiálů a technologií, není funkčnost interiéru bez znalosti ergonomie a technické provázanosti s objektem.

Ono “designérství” vyžaduje znalosti z celého spektra různých oborů a spolupráce s celou řadou odborníků. Už Vitruvius více než dva tisíce let před tímto článkem ve svých Deseti knihách o architektuře (De architectura libri decem)2 hovoří v první knize o nutnosti znalostí tří složek díla – firmitas (pevnosti – konstrukce), utilitas (funkčnosti) a venostas (ladnosti – estetice). A to platí stále, ve velké architektuře stejně jako v architektuře interiéru. (v kapitole druhé stejné knihy hovoří i o distributio – dnes bychom řekli o ekonomice díla, což je dnes stejně jako tehdy nezanedbatelnou součástí péče interiérového návrháře).

Máme-li tedy na jedné straně potřebu relativně specifického vzdělání, kde se mísí celá řada oborů, je třeba na straně druhé toto vzdělání zabezpečit. Nejsem osobou kompetentní hodnotit jednotlivé školy v rámci školního systému a kvalitu jejich výuky. Mám pouze pocit získaný na základě čtení dostupných informací z veřejných zdrojů a pozorováním praxe, že ucelený program čistě pro interiérové návrháře, který zahrnuje všechna spektra problematiky, chybí. Jejich programy se přiklání více k nějaké složce oboru na úkor jiné. Tu je to konstrukce nábytku, tu je to výtvarná složka, tu něco dalšího, ale komplexitu jsem bohužel nezaznamenal.

A přímo hororová nabídka je potom v mimoškolním vzdělávání, v nabídce akreditovaných i neakreditovaných výuk, rekvalifikačních a zájmových kurzů, vzdělávání pro dospělé. Různá (a bohužel často i hrůzná) kvalita této přípravy pro profesi a nulová standardizace vede k chaosu, v němž se laik, bažící po vzdělání, nemá šanci orientovat. A stejně tak se nedokáže orientovat budoucí klient těchto absolventů, který nemá šanci zjistit, jaký interiérový designér je či není kvalitní, jakou službu od něj lze požadovat a jakou by měl bezpodmínečně obdržet.

Kde ale začíná a kde končí úloha designéra?

Ani na to odpověď nemusí být jednoznačná. Já ji vnímám tak, že by měl být návrhář interiéru hlavou všeho, co se interiéru týká. Měl by být špičkovým manažerem zvládající problematiku (tedy mající i znalosti) všech profesí, které zasahují do komplexní tvorby interiéru (a že jich je) a opírající se o úzce zaměřené odborníky v daných oborech. Měl by umět řídit celý proces vzniku jak ve fázi projektu, tak ve fázi realizace, umět si uřídit návaznosti profesí a správnost provedení, jak v návrhu, tak v kvalitě prací. To je jedna část.

Druhá část je o tom, že by měl být nositelem myšlenky, tedy výtvarné, funkční a konstrukční koncepce. A také ji umět předat dál tak, aby byla všem v procesu realizace srozumitelná a jednoznačná (což opět vyžaduje celou řadu specifických znalostí).

A samozřejmě je tu i třetí část, často opomíjená a bagatelizovaná, ale přitom stěžejní – poznání potřeb klienta a najití způsobu jejich naplnění jako odrazový můstek celé následné činnosti. To zahrnuje i schopnost s klientem (úspěšně) komunikovat všechny části procesu vytváření díla. Mluvím zde o komplexní službě etablovaného návrháře, designéra, architekta interiérů, vymezme z našeho uvažování různé druhy dekoratérství, výtvarného poradenství, ezoterického naciťování a jiné služby.

Co to v praxi znamená?

Interiérový designér by měl jednoznačně mít znalosti v oboru konstrukce staveb, které rozhodují o kvalitě bytí a žití v interiéru. Návrhář interiéru není ten, který navrhne jen natřít stávající stěnu na modro, návrhář interiéru by měl umět pracovat se stavbou. S onou skořápkou, která jeho dílo obklopuje a tím jej spoluutváří, působí na něj a je jeho nedílnou součástí.

Měl by být odpovědný za funkčnost dispozice, průhledy, provázanost mobiliáře s vlastní stavbou, v kompozici, površích i tvarosloví, technických návaznostech, zkrátka odpovědný za spoustu a spoustu věcí, které nemůže znát, navrhnout a zkoordinovat nikdo jiný než on, z podstaty věci. Samozřejmě, že u novostaveb je zde nezbytná spolupráce s architektem celé stavby, u rekonstrukcí podle míry jejich rozsahu minimálně s odborníky v profesích nazývanými souhrnně osoby činné ve výstavbě.

To ale nebrání tomu být hlavou, hybnou silou věci – projektu.

Do této znalostní kapitoly se řadí základní znalosti konstrukce a materiálů stavby, náhled na konstrukční systémy, pochopení principu fungování nosných a nenosných součástí stavby a samozřejmě velmi dobrá znalost názvosloví a výkresové sémantiky stavebních výkresů, které by měl umět nejen velmi podrobně číst, ale i na slušné úrovni dokázat nakreslit. To proto, aby dokázal předat informaci, co a jak si představuje ve srozumitelné formě všem v navazujícím procesu (v tuto chvíli) projektové přípravy.

Považuji opravdu za odborné faux pas předložit při odborné diskusi nebo jako podklad k ní obrázek z vizualizačního programu s tím, že „bych rád tady udělal schody“ a nevím, co s tím „divným dřevem na půdě“.

Možná si říkáte jasně, ale to aby člověk studoval léta na stavební fakultě. Tak to myšleno není! Bavíme se opravdu o základní znalosti (pojďme ji nazývat manažerskou, myslím to bez jakékoliv negativní konotace), a u ní mám tu vlastní zkušenost, že většina frekventantů v naší škole, začínající od píky, ji je schopna pobrat během několika víkendů výuky. To není o ambici fušovat projektantům do profese, ale umět jasně a odborně formulovat svůj názor, vědět co si mohu ve stavbě dovolit a co ne, a co je teoreticky možné, ale musím to konzultovat se specialistou (třeba s projektantem nebo statikem).

Musím znát předpisy a normy, které se daného interiéru týkají, aby moje dílo bylo průchozí, realizovatelné, mám na mysli například předepsanou protiskluznost nášlapných vrstev podlah v komerčních provozech nebo minimální hodnoty osvětlenosti.

Tím jsem se dotkl další odborné znalosti, která v posledních letech čím dál tím víc nabývá v interiérové tvorbě na významu – tou je osvětlení a slaboproudé rozvody, a s tím související prvky inteligence budov. Tyto prvky jsou součástí interiéru, ovlivňují jeho vzhled i správné fungování, a nutně musí být vtaženy do návrhu interiéru. Zásadní je nejen jejich vzhled, ale i umístění a mnohdy s tím související funkcionalita.

Chce-li zákazník ozvučení bytu např. 5+1, musí mít návrhář interiéru jasno, nejen v tom co to je, ale také jaké jsou prostorové nároky, jak tyto prvky začlenit do svého díla a v neposlední řadě v kooperaci se specialistou najít funkčně nejlepší a pro výtvarnou stránku nejvhodnější řešení. A v nejlepším případě si odkontrolovat vše v procesu realizace.

O počítačových sítích, AP bodech, NAS discích, streamování všeho možného ani nemluvě. Rovněž umělé osvětlení už dávno neplní v interiéru funkci pouze primárního účelu – abychom ve tmě nezakopli, ale je integrální součástí vzhledu, nálady, estetického působení interiéru. Vytváření světelných scén by mělo být samozřejmostí.

Budeme-li pokračovat dál, je třeba si poradit i s vytápěním na úrovni topných těles a umístění technologií, s problematikou ZTI, abychom dokázali nabídnout řešení změny dispozic a funkčního uspořádání s náležitou odborností a realizační jistotou. Nejenom možnosti současných zařizovacích předmětů a baterií, ale i technické možnosti a potřeby jejich fungování, stávající možnosti napojení u rekonstrukcí – typický problém s DN stoupacích rozvodů, možnosti umísťování bezvaničkových koutů apod.

A opět nejde o suplování práce specialistů, je třeba opět mít ony manažerské schopnosti. Vědět co chci, co si mohu dovolit a vytvořit jasné, odborně dostačující podklady pro navazující profese. A tím vším by se měla příprava – vzdělání, chcete-li – budoucího designéra interiérů zabývat.

Poodstoupíme-li jen lehce od problematiky znalostí striktně stavebního rázu, dostaneme se k problematice znalostí úpravy povrchů stavebních konstrukcí, kam můžeme směle zařadit i nášlapné vrstvy podlah a materiály pro úpravy stěn od sádrových omítek přes malby a stěrky až po všechny možné povlakové a obkladové materiály. Zde už znalosti bývají řádově vyšší, ale velmi často absentují znalosti o vhodnosti použití pro daný účel a do daného objektu (např hledisko uzavírání povrchů stěny, výška nášlapných vrstev podlah a vhodnost podkladových vrstev, požární bezpečnost atd.), nebo proveditelnosti z hlediska technologie provádění.

Je to opět velká kapitola znalostí nejen z hlediska možností (a zde je dobré mít široký rozhled, pravidelně doplňovaný o novinky v oboru), ale i jejich technické a realizační parametry. Já této problematice říkám trochu nepřesně „materiáloznalství“, neboť sem jak výše uvedeno nepatří pouze znalost vlastního materiálu, ale i technologie, jakou se zpracovává. A jejího součástí je samozřejmě i znalost materiálů používaných v nábytkové výrobě.

Možná se z pohledu z dálky nezdá, ale právě materiály nábytkové výroby, myslím tím škály všech možných nosičů, způsoby a možnosti jejich povrchových úprav včetně kašírování, vhodnosti jejich použití, práce s masivem – kde a hlavně jak ho použít – činí ty největší problémy.

Často slýchám, že to není třeba, že to vyřeší přeci truhlář, výrobce. To je přeci hluboký omyl a řada z vás mi dá za pravdu. (Správná) volba materiálu přeci ovlivňuje nejen užitnost (otěruvzdornost, údržbu) a vzhled výrobku, ale především konstrukci, která opět ovlivňuje (a v případě, že volíme materiál nesprávně, pak, mění) vzhled díla.

A vrátím- li se k úvodu článku, návrhář je ze své podstaty odpovědný za vzhled, konstrukci a funkci. Za všechny tři složky! Kolik už jsme všichni viděli prohnutých polic a ze stejného důvodu neuzavírajících se dveří? Často to není jen chyba výrobce, neboť není jeho úlohou korigovat chyby v zadání.

Řada designérů se rozčiluje nad truhláři, kteří svévolně změní konstrukci (či materiál) výrobku a tím změní vzhled či některou s funkcí jejich myšlenky. A rovněž se rozčilují, když to neudělají „to měl přeci vědět, že se ty dveře prohnou!“.

Ale pravdou je, že truhlář má vyrobit to, co má v dokumentaci, a jestli je to v pořádku, je prací (a odpovědností) návrháře. A to bez znalostí materiálů a jejich vlastností, jako základního znalostního prvku návrhu nejde. Prostě nejde!

V tomto bodě je opět výuka zcela podceněna.

Ve školách, zejména v oborech věnujících se přímo nábytkářství ne, ale u oborů výtvarných a zejména při vzdělávání mimo školní systém mi to přijde jako doslova katastrofa. V naší výuce věnujeme tomuto tématu velkou pozornost, ale stejně mám někdy pocit, že je to nedostačující. Ale hlavně celá řada frekventantů má pocit, že to do našeho oboru nepatří, že to za nás vyřeší někdo jiný. A to tu máme ještě materiály další – kovy, umělé hmoty, kameny, sklo atd.

Součástí těchto výuk musí být samozřejmě nejen teorie, ale i praktická ukázka. Studenti si musí sáhnout na fyzické vzorky nebo se podívat do vzorkoven, a to vše s výkladem, ze kterého se dozví i vlastnosti a způsob použití v konstrukci či výrobku, vhodnost či nevhodnost na aplikace v různých situacích. Na materiál navazuje konstrukce, jsou to dvě nádoby komplementárně spojené.

Ale tím problematika nekončí.

Znalostí musí být mnohem více, o čemž budeme hovořit v dalších článcích.

Čím více budeme rozumět těmto problematikám, tím budeme schopni vytvořit lepší, hezčí a funkčnější celek, odpovídající nárokům 21. století Tím budeme schopni navrhnout dokonalejší řešení a uspokojit náročnějšího klienta. Tím dokážeme lépe vytvořit a kontrolovat výsledek realizace naší tvorby. Naše vize a zejména našich následovníků, půjdou ruku v ruce s realizovatelností návrhů bez kompromisů, změn a překvapení.

Samozřejmě, že praxe je neodiskutovatelnou součástí cesty k dokonalejšímu výsledku, že samotná výuka, byť maximálně dotována školní praxí nemůže nahradit střet s realitou zakázky, ale čím více bude výuka zaměřená na všechny aspekty oboru, tím bude méně chyb a více komplexního uvažovaní. A proto je důležité ve výuce spojit všechny

tři cesty rozvoje a výchovy k profesi:

za prvé mít dostatečný, možná bych místo dostatečný dokonce volil slovo mohutný, teoretický základ, jehož nutnost bývá, bohužel, často značně marginalizována až ostrakizována, založený na výkladu úzce specializovaných odborníků s probíhající praxi,

za druhé mít maximum možností osahat si to, s čím se v teoretické části setkám, tj, v maximálně možné míře v rámci výuky navštívit specializované odborné partnery v jejich provozech, vidět truhlárnu, stavbu, materiály na vzorkovnách, nábytkové kování ve specializovaných centrech s výkladem, speciální učebny pro ergonomii atd.,

a za třetí – tyto poznatky IHNED, bez kompromisů aplikovat do vlastního projektu, vlastní práce, ihned si v podstatě pod odbornou supervizí vyzkoušet převést veškeré nabyté znalosti postupně, krůček po krůčku do praxe. Bez tohoto závěrečného kroku je celá předchozí činnost k ničemu, je to jako se snažit naučit na klavír, ale jen studovat teorii a poslouchat nahrávky a nesednout ke klaviatuře a nepokusit se hrát.

Klíč k těmto výše vytčeným postulátům je pouze jeden a to je kvalitní, multioborová výuka,

zaměřující se na všechny akcenty procesu vzniku kvalitního, oku lahodícího, funkčního a trvanlivého interiéru. Není nic lepšího, než aby například truhlář byl seznámen i s problematikou, která se s jeho prácí na interiéru dotýká jen částečně, která může i do jeho práce vnést nadstandardní kvalitu a funkčnost. Může jít o znalost kompozice a práce s barvou stejně jako o technickou návaznost s prvky síťových a elektroinstalačních smart building technologií. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál, ale o tom až příště!