Petr Hák je architekt a designér, který ve své práci propojuje prostor, emoce a silný vizuální jazyk. Vede vlastní studio Petr Hák Architecture+Design, které se zaměřuje na projekty v oblasti architektury a interiérového designu. Zároveň je spoluzakladatelem multidisciplinárního studia Cirque.Menu, kde společně se Zbyňkem Krulichem pracuje na projektech, které mají přesah mimo konvenční architekturu a často propojují fyzický prostor s dalšími médii a zážitky. Mají přesah i do digitální tvorby ve formě vizualizací a videí pro světové značky. Petr působí také jako pedagog na UMPRUM, kde se snaží studenty vést k odvaze myslet jinak. Jeho práce často balancuje na pomezí racionální konstrukce a intuitivního vyprávění. Nedávno jsme jej mohli také vidět jako jednoho ze členů poroty Czech Interior Award.

Ptám se:

Kdy začal tvůj zájem o navrhování?

Myslím, že jsem to v sobě měl odjakživa – fascinovalo mě přetváření prostoru, modelování, tvoření věcí, které dávají smysl i emoci. Už jako dítě jsem neustále něco kreslil a sestavoval. Byl to způsob, jak pochopit svět a jak s ním vstoupit do dialogu.

Byl sis jistý již na střední, že je to správná volba?

Nebyla to jedna jasná chvíle, ale spíš postupné utvrzování se. Věděl jsem, že mě baví kombinace estetiky a logiky. Studoval jsem už tehdy design nábytku a interiéru, ale teprve až na vysoké škole jsem si uvědomil, že chci jít víc do hloubky – navrhovat prostor, který má vrstvy a o něčem vypovídá.

Co ti studium přineslo nejdůležitějšího pro praxi?

Nejcennější byla určitě schopnost myslet komplexně, vidět souvislosti, být kritický k vlastní práci – a zároveň si stát za tím, že co člověk cítí, je správné. Měl jsem štěstí na skvělé pedagogy a taky spolužáky – ten vzájemný tlak, inspirace a sdílení byly zásadní.

A co byla podle tebe ztráta času?

Možná některé teoretické předměty, které se učily způsobem, který nebyl propojený s praxí. Ale i to mě dnes učí trpělivosti – ne všechno musí dávat smysl hned. Někdy se člověk k určitému tématu vrátí po letech a najednou mu dojde, proč to tehdy bylo důležité.

Nyní působíš jako lektor na UMPRUM. Máš jiný přístup než tvoji učitelé?

Snažím se být stejný v oblastech, kde to fungovalo pro mě, a jiný v oblastech, které jsem ve škole nejvíce postrádal. Chci studenty a studentky víc podporovat v odvaze být jiní, být osobní. Méně je hodnotit podle nějakých univerzálních měřítek „dobrého návrhu“ a víc je vést k tomu, aby si našli svůj vlastní jazyk a uměli ho artikulovat. Učím je přemýšlet, ne vyrábět „hezké věci“.

V čem vidíš největší přínos být v praxi a současně vyučovat?

Je to oboustranně prospěšné. Praxe mi pomáhá neztrácet kontakt s realitou a školní prostředí mě zase drží ve střehu – studenti a studentky kladou otázky, které si člověk v rutinní práci přestává pokládat. Navíc mě to nutí artikulovat věci, které jinak dělám intuitivně.

Pracuješ nejraději sám, nebo v týmu? Co ti nejvíce vyhovuje a co přesně funguje?

Obojí má svoje kouzlo. Potřebuji mít chvíle, kdy jsem jen s papírem, skicou nebo obrazem, ale zároveň miluju ten moment, kdy se věci rozvinou skrze tým – když má každý jiný přístup a najednou to celé začne fungovat jako celek. Nejlépe to funguje, když máme společnou vizi a zároveň svobodu každý přemýšlet po svém. Díky Zbyňkovi se nám pole působnosti studia Cirque.Menu hezky rozšířilo. Spolu s jeho zkušenostmi v oblasti stage designu a návrhy instalací pro velké značky se skvěle doplňujeme.

Specializuješ se na nějaké dílčí části projektu?

Baví mě přechod mezi koncepcí a detailem – ta chvíle, kdy se myšlenka přetaví do konkrétního prostoru, objektu nebo scény. Umím být hodně systematický, ale zároveň mě zajímá atmosféra, emoce, zvuk, světlo…, to všechno, co se nedá snadno změřit.

Studio jsi založil již v roce 2013, kdy jsi ukončil studium na UMPRUM. Byla to jasná volba, nebo jsi uvažoval nechat se zaměstnat?

Nechat se zaměstnat    jsem reálně nikdy nezvažoval. Už během školy jsem pracoval v několika ateliérech a asi jsem už tehdy tušil, že chci pracovat bez vedoucího, tak, abych si velel sám. Chtěl jsem tvořit pod vlastním jménem, s vlastní zodpovědností. I když to bylo složité – hlavně finančně a organizačně – měl jsem silnou potřebu svobody. Spíš jsem měl tehdy víc odvahy než zkušeností, ale nějak to nakonec vyšlo.

Jaké byly začátky?

Chaotické, ale krásné. Dělal jsem všechno – od návrhu po montáž. Každý projekt byl škola. Hodně mi pomohly první menší zakázky, kde se dalo experimentovat. Taky jsem brzy začal spolupracovat s kamarády a kolegy, kteří přinesli nové podněty.

Velmi skloňovaná byla minulý rok expozice Re/creation pro Lasvit v Miláně. Jak ses k takové zakázce dostal a co bylo nejnáročnější?

Už před několika lety jsme společně se Zbyňkem Krulichem vyhráli výběrové řízení na velkou výstavu do Milána pro Lasvit, která se kvůli covidu nikdy nerealizovala. O několik let později nás oslovili znovu do tendru, který jsme opět vyhráli s naším novým konceptem. Byla to výzva, ale i radost. Vymysleli jsme celou expozici jako imerzivní zážitek – byla to kombinace scénografie, fyzického prostoru i světla. Nejtěžší bylo to celé zvládnout v extrémně krátkém čase. Tým ale fungoval skvěle a ocenění z Milána za nejlepší instalaci to všechno krásně završilo.

Máte v realizacích i wellness pro lázně Poděbrady. Byl to největší projekt? Zadrhlo se tam něco?

Rozhodně to patří k těm objemově největším. Zadrhlo se toho určitě mnoho, stavba během provozu komplexu není jednoduchý proces. Naštěstí měl investor vizi a také důvěru v nás. Výzvou byla komplexnost – historický objekt, soudobé technologie, omezený rozpočet. I když jsme řešili spoustu nečekaných momentů, výsledek stojí za to.

Co tě nejvíc na práci baví?

Baví mě propojování lidí, komunikace a překračování hranic. O to se v podstatě snažíme v každém projektu s Cirque.Menu. Propojení hezkého networkingu se skvělým prostředím, dobrým jídlem a příjemnou atmosférou. Kde začíná a končí design, nikoho nezajímá, jde o kouzlo okamžiku, navrhnout se dá i vůně. Baví mě být režisérem výstav a dramaturgem staveb.

A jaké jsou plány do budoucna?

Víc se soustředit na vizi studia Cirque.Menu – v ideálním světě bychom pracovali na méně, ale větších a propracovanějších projektech. Chtěli bychom navrhnout a postavit naši vlastní vilu TugenHák nebo vytvořit moderní hotel v historickém zámku, který bude v absolutním kontrastu ke svému okolí. Rádi bychom navrhli naučnou stezku pro návštěvníky zajímavých provozů a letošní Cirque na Designbloku bychom chtěli udělat s celodenním provozem, kde se bude jídlo, káva, alkohol, zábava a design mísit od rána do noci.

Foto: Lukáš Pelech, Dita Havránková