Vilu Tugendhat navrhl v letech 1928–1929 německý architekt Ludwig Mies van der Rohe pro manžele Gretu a Fritze Tugendhatovy. Vila je nejen ikonickou stavbou v kontextu brněnské moderní výstavby, ale dos áhla i mezinárodního věhlasu. Dva roky po dokončení byla prezentována vedle dalších světově významných staveb moderní architektury na mezinárodní putovní výstavě Modern Architecture: International Exhibition v Muzeu moderního umění v New Yorku a dodnes je součástí každé publikace věnující se moderní architektuře.

Použití ocelové nosné konstrukce, kterou tvoří 29 ocelových sloupů na půdorysu kříže, umožnilo svobodné nakládání s vnitřní dispozicí. Architekt tak mohl ve vile ztvárnit nový prostorový koncept, který byl později nazván jako tzv. volně plynoucí. Bohužel Mies k vile nikdy neposkytl komentář, a dokonce ani sám nikdy nepoužil takový pojem. Přesto je nesporným faktem, že zasazení do svahu, absence hranic a propojení s exteriérem tvoří specifi ckou prostorovou situaci, kterou dotváří i samotné vybavení interiéru.

Na návrhu vily se výrazně podíleli i Miesovi spolupracovníci Sergius Ruegenberg, Lilly Reich a v rámci zahradního rámce stavby Markéta Müllerová. Lilly Reich sehrála zásadní roli zejména při navrhování interiéru. Spolupracovala na návrzích nábytku, ručně tkaných koberců či potahových a závěsových textilií.

Mies spolupracoval s Lilly Reich již na výstavě „Bydlení“ německého Werkbundu, realizované v podobě sídliště Weissenhof ve Stuttgartu (1927), a na berlínské výstavě módy (1927), jejímž ústředním tématem bylo hedvábí. V rámci těchto výstav experimentovali s inovativními návrhy obytného variabilního prostoru za využití textilií rozličných barev a materiálů. Právě cit pro materiály i barevnost a jejich nevšední využití v interiéru byly doménou Lilly Reich. Koncepci tzv. plynoucího či neohraničeného prostoru dále rozvinuli i v německém pavilonu v Barceloně (1928–1929) a v brněnské vile (1928–1930).

Prostorový koncept je nejvíce patrný v hlavním obytném prostoru vily, kde jeho „tok“ usměrňuje pouze přímka onyxové a křivka makassarové příčky v harmonii s pravidelným rytmem nosných sloupů a nábytku. Pečlivě vybrané textilie závěsů, které sahají od podlahy až ke stropu, mohou prostor dále variabilně dělit do různých menších částí. K identifikaci textilií napomohly zejména vzpomínky Grety Tugendhatové z přednáškového večera v Domě umění 17. ledna 1969, kde hovořila i o interiérovém a materiálovém vybavení vily: Všechny kombinace barev dlouho zkoušel Mies na místě společně s paní Lilly Reich. K tomu patřily samozřejmě také závěsy a koberce. (…) Stejně pečlivě byla vybrána zvláštní čerň šantungového závěsu před zimní zahradou, aby odpovídala černému sametovému závěsu, visícímu vedle, a stříbrošedému šantungovému hedvábí čelní stěny. Mezi vchodem do místnosti a knihovnou visel bílý sametový závěs, takže tuto část obytné místnosti bylo možno zcela oddělit a takto vytvořit intimní koutek.

Setkání s Lilly Reich bylo v Miesově tvorbě významným mezníkem, ze kterého se nakonec stalo pracovní i životní partnerství. Doteď není jisté, kdo koho a jak ovlivnil.

Foto: © David Židlický, 2012; Rudolf Sandalo ml., 1931, Muzeum města Brna – oddělení dějin architektury