Odstupové a dosahové vzdálenosti pohledem dnešní reality

Co je vlastně minimum a existuje také maximum?
Jak pohlížet na ergonomické zásady v dnešní době bytových miniatur.

Stejně jako v jiných oborech i v oboru interiérového architekta či návrháře přináší současná doba plná změn potřebu tak trochu nucených úvah nad tradičními způsoby práce či zažitými „hodnotami“. Já bych se chtěl tímto článkem nad některými – zcela doslova – hodnotami zamyslet. Nad hodnotami ergonomické správnosti, či spíše vhodnosti či adekvátnosti. Článek si nedělá ambice fušovat vystudovaným ergonomům do řemesla, ale spíše rozpoutat diskusi o nových potřebách pro běžnou návrhářskou praxi v oblasti bytových interiérů.

Alespoň v mé práci zaujímá čím dál tím větší prostor malometrážní bydlení a někdy i doslova mikro bydlení. A rovněž tak jako já čelí této výzvě i řada mých kolegů či studentů.

Nastolená otázka zní, jakým způsobem se postavit k ergonomii takovéhoto prostoru, zejména s ohledem na odstupové vzdálenosti, případně vzdálenost i dosahové, když lidská postava spíše tloustne, zatímco byty se zmenšují, tedy vidíme proces, který jde doslova proti sobě.

A málo půdorysného prostoru současně znamená i zvýšenou potřebu hledání (nejen) úložných prostor v místech, která nelze zrovna nazvat pohodlnou dosahovou vzdáleností. Přitom při řešení malých prostorů záleží doslova na každém ušetřeném centimetru. Ale kde je ta hranice, kdy ignorovat běžné hranice minimálních odstupových, respektive maximálních dosahových rozměrů, kdy můžeme ještě hovořit o profesionálním, lomítko správném fungujícím řešení?

To je však jedna strana těchto úvah. Ta druhá směřuje k definování ergonomických optim a limitních vzdáleností ve smyslu „dál už to není dobré“. Běžně jsme v naší profesi zvyklí pracovat s minimem, ale nebylo by rozumné definovat také optimální či maximální rozumnou vzdálenost? A to pro všechny zásadní potřeby? Ale pojďme si to ukázat na příkladu.

Odstupová vzdálenost mezi dvěma pracovními kuchyňskými plochami (například v rozvržení U nebo v liniové kuchyni s ostrůvkem) je v návrhářské praxi zakotvena pro běžnou postavu (183 cm výšky, vycházející z Moduloru) na 1200 mm a vychází kupodivu nikoliv z činnosti prováděné na pracovní desce, ale z umístění skladovacích zón (obr. 1a, b) a s tím spojenou potřebnou polohou těla při jeho obsluze. Ke stejnému číslu se dostaneme pro potřebný prostor před vysunutou zásuvkou a podobně. Z praxe víme, že optimální prostor je 1500 mm, kdy je dostatek prostoru mezi pracovními plochami pro všechny činnosti, ale zároveň je jen otázka půlkroku přenést cokoliv z jedné pracovní plochy na druhou. Za maximální rozumnou lze pak spravedlivě považovat vzdálenost 1800 mm (obr. 2), která je na hraně mezi ještě rozumnou užitností (cca jeden a půl kroku přesunu od jedné ke druhé ploše) a již ergonomickou nevhodností. U tohoto případu jsou hodnoty relativně dobře stanovitelné a řadou z nás i používané, ale zamýšlel se někdo nad těmito hodnotami (tedy hodnotou optima a jakéhosi maxima) i u jiných rozměrů? A nebylo by přínosné brát u těchto hodnot i vhodnost například vzhledem ke kompozičnímu měřítku prostoru? Co mám na mysli – například při jaké hodnotě vzdálenosti přední hrany umyvadla od překážky vypadá koupelna prázdně a neútulně? (Já užívám při normových výškách bytového prostoru z praxe odkoukanou empirickou hodnotu 1500 mm.) A jestli pak takové hodnoty nebudou zkresleny individuálním pohledem na věc? Samozřejmě že ano, ale jako pomůcka pro návrh, zejména pro méně zkušené či začínající by to bylo neocenitelné. Samé otázky.

Vraťme se ale k malometrážním bytům – jak stanovit minimální hodnotu pro malometrážní bydlení, případně mikrobyty. Z výše uvedeného pramení, že ergonomicky správně pro odstup dvou pracovních kuchyňských desek je 1200 mm, což by mělo být aplikováno pro každý případ bez rozdílu, jenže – pro malometrážní bydlení jde o hodně prostoru, až nerealistickou hodnotu, má-li být zachována celková funkcionalita bydlení. Menší vzdálenost ovšem zase neumožňuje pohodlnou a optimální práci. Budeme se bavit o hodnotě 1100 mm, tedy mírném zmenšení a mírném diskomfortu, nebo o 1000 mm, nebo 900 mm (kdy je diskomfort již dost na hraně). A kde je pak hranice pro mikrobyty? Ještě níž?

Jak vlastně stanovit míru nepraktičnosti v takovém prostoru?

Těžko na takovou otázku spolehlivě odpovědět, samozřejmě se nabízí vyjít z proporcí těla, potřeb a zřejmě i názoru konkrétního zákazníka, ale je třeba uvážit, že klient je lai k, a tedy osoba, která nás vyhledala právě proto, abychom my provedli odborný návrh. A kromě toho jeho pohled může být silně zatížen zvykem (a to i velmi problematickým), což situaci nijak neprospěje. Nebo stanovit hodnotu například procentuálním snížením minimální hodnoty jako daň za miniprostor? Jenomže tam můžeme často narazit na nesmyslné číslo. Vezmeme-li si například již zmíněný příklad a budeme pro malometrážní byt počítat s odstupovou vzdálenost í mezi pulty kuchyňské linky 900 mm, tj. snížení o 25 % z běžných 1200 mm, pak snížíme-li odstupovou vzdálenost procentuálně o stejnou hodnotu mezi jídelním stolem a překážkou na straně strávníka, vyjde nám hodnota 600 mm, což je při užití typové jídelní židle zjevně nedostatečné. Jiný příklad – hodnota odstupové vzdálenosti dle ČSN 73 4301 Obytné budovy stanoví minimální odstupovou vzdálenost mezi přední hranou umyvadla a překážkou (stěnou) 750 mm (obr. 3). To je zjevně za hranou, tedy za hranou toho, kde byste se chtěli každé ráno mýt. Ale není právě to hodnota pro mikrobyt? Protože při troše snahy se tam umýt dá…

Bohužel současná situace na trhu s bydlením nás bude před otázku dostat velké do malého stavět čím dál tím častěji a je zjevné, že s tradičním přístupem k ergonomické správnosti nevystačíme. Možná by pro začátek stačilo vytvořit odborné fórum, sdílení zkušeností z empirických znalostí takovýchto staveb a tím tříbení si znalostí a předávání zkušeností v této problematice.

Nejen znalosti ergonomie je možné získat v kurzech interiérového a bytového designu CReATIO.