Možná budou naši potomci jednou označovat dobu, ve které právě žijeme, jako „AI revoluci“. Podobně jako my dnes označujeme období 19. století za průmyslovou nebo od poloviny 20. století za vědeckotechnickou revoluci. Jde vlastně o další zásadní posun člověka.

Možná jednou bude interiéry navrhovat umělá inteligence (a je to víc než pravděpodobné). Možnosti, které přinese ve vizuálním zpracování pro klienta, budou jistě fenomenální. Ostatně virtuální realita už přece běžně funguje, animace a fotorealistické prezentace dělá mnoho z nás. Ale to, jaký skutečně svět navrhování interiérů bude, ukáže až budoucnost. Nicméně věřím, že máme vliv na určité směřování, konec konců AI zatím programujeme my lidé.

Jsem na pochybách, jak AI zvládne v interiérech nahradit třeba starožitnosti nebo věci, ke kterým má člověk nějaký osobní vztah. Věci, kterými se chce obklopovat, bez ohledu na koncept či styl, který je „tvůrcem“ zvolený. Křeslo po babičce, starožitný stůl z antiku, nostalgická skříňka s dětskými hračkami nebo kýčovitá sbírka miniatur slonů. Takové výzvy jako tvůrci překonáváme běžně. Takže vlastně budeme muset naučit AI respektu… K člověku a jeho minulosti.

Proto to musíme umět sami. Aby byla nejen naše, ale i budoucnost našich interiérů zářivá, je dobré se podívat do minulosti, poučit se z ní a chyby neopakovat. E. T. Seton řekl „Studiem přírody můžeš dospět k nesmrtelnosti – poznáš všechno, co bylo, je a bude“ a totéž platí neoddiskutovatelně i o historii a uměleckém řemesle. Každý designér a architekt samozřejmě historii studovali, někdo z ní čerpá, někdo se snaží najít novou vlastní cestu. Tak tomu bylo vždy.

Já patřím k těm, co jsou spíš zastánci inspirace díly předků a respektu k dobám minulým. Nechci, aby to znělo zpátečnicky, ale proč vymýšlet kreativní ouško u hrnku, které sice bude zajímavé, ale hrnek nebude možné držet, když už to funkční někdo vymyslel někdy dávno? Co třeba změnit jen jeho estetiku nebo starý hrnek použít „nově“? A tady se dotýkáme oblíbených slov jako recyklace nebo upcyklace. Já tomu ale říkám – neplýtvejme zdroji! Lidskými, historickými, zdroji inspirace, prameny designu…

Například v tomhle je možné historii ctít. Třeba tu nedávnou, kde „forma následuje funkci“. Prostě dobrý návrh, design, je prověřen desetiletími. A jsme u toho. Co je tedy dobrý design, co a kdo určuje, co je „nadčasové“, co je „jen“ věcí vkusu jedince a co naopak bude obecným vkusem i do budoucna? Ta zodpovědnost je na nás…

Jednak bychom se tedy vždy měli snažit vytvářet své návrhy pro lidi estetické, pohodlné a funkční (o to se jistě snažíme všichni) a jednak bychom se měli zamyslet, jestli nemůžeme použít „dobrý design“ někoho jiného.

Takže při tvorbě interiérů, především přestaveb rezidenčních a soukromých objednávek (komerční interiéry nevyjímám), bychom si měli položit otázku, jestli nemůžeme něco ze starých či původních věcí interiéru domu či bytu zachránit. Jestli pro nás třeba nebudou „designové RECYKLOVATELNÉ“, UDRŽITELNÉ. Přistupovat k věcem s pokorou. Jde to sice jen někdy, v některých projektech, ale i to stačí. Jsem za personifikované zakázky, tvořené pro konkrétní lidi. A prostor ad hoc. Přestože každá věc nemusí být krásná, na každé něco krásného je a právě my jako „pověření tvůrci“ můžeme určit, co to je. A můžeme to využít, zrecyklovat, ušetřit, obnovit, pozměnit, z-členit, upřednostnit… Ve svých návrzích. Podle mě je potřeba zachovávat nejen věci, které si přeje klient, ale i ty, které v bytě či domě objevím já, interiérový designér, a líbí se mi. Stojí přece minimálně za zamyšlení, jestli třeba funkcionalistický lustr, prvorepublikové táflování nebo dveřní obložky nestojí za záchranu a jestli by se koncept interiéru nemohl postavit právě na některé takové věci.

Jednoduše vyhodit to umí každý, použít – sofistikovaný tvůrce

Ono křeslo po babičce můžeme zrestaurovat tak, jak bylo, nebo naopak kreativně pojmout – přečalounit, přemalovat, pozměnit jeho formu. To je jasné. A nebo ho prostě nechat jen tak a najít mu ve svém návrhu nové místo. Sekretář nebo starožitná truhla se tak mohou stát solitérem či dominantou moderního interiéru. A lustr nebo táflování dokonce přímo tvůrcem konceptu.

Ne vše nové je vždy lepší…

Foto: archiv autorky