Člověk je ve své podstatě permanentně nespokojený. Do jisté míry je to dobře, protože ruku v ruce s nespokojeností by měla kráčet touha něco zlepšit. Nespokojení jsme začali být už před léty po útoku na dvojčata v NY. To byl zřejmě přelomový moment, kdy jsme pochopili, jak křehká je naše ještě před chvílí zcela neotřesitelná svoboda. Otřásla se i ekonomika. Báli jsme se usednout do letounů a fi rmy rušily svoji účast nejen na zámořských výstavách. Naše domovy se staly v bouřlivé době oázou bezpečí.

Pak přišla další rána, která nás zavřela doma. Koronavirus nás ochudil o spousty zážitků a informačních zdrojů. Nikdo s tímto nepřítelem neměl zkušenosti a senioři přišli o 2 roky života v době, kdy jejich čas nabírá neuvěřitelnou rychlost. S odřenýma ušima jsme se naučili trefovat do období mezi dvěma vlnami epidemií, abychom z toho světa aspoň něco „utrhli“. A zase jsme byli doma.

Když jsme odhodili roušky, přišel útok na Ukrajinu. V počátečním šoku jsme opět našli cestu domů. Máme připravené zavazadlo pro případný jaderný útok a máme strach. Po půlroce války si na ni začínáme zvykat. Mnohým je jasné, že ukončení konfliktu je v nedohlednu a podléhat stresu není dobrá cesta.

Proti stresu prý funguje jako účinná zbraň návštěva přírody, láska domácího zvířete a příjemné harmonické prostředí. A tak vzpomínáme na staré časy, „zakopáváme se“ v naší bublině a zkrášlováním našeho intimního a snad stále bezpečného domova potlačujeme obavy z nebezpečí vnějšího světa. Nutně potřebujeme něco nového, hezkého a užitečného. A to je výzva pro obchodníky, výrobce, architekty a designéry.

Nálada ve společnosti a s ní i politika úzce souvisejí s designem. Za 2. světové války směli lidé poslouchat jedinou rozhlasovou stanici, samozřejmě německou a na rádiu byl pro jistotu umístěn hákový kříž. Po přistání Američanů na Měsíci zase začali designéři pod vlivem jeho tvaru navrhovat kulaté lampy. Zvýšený zájem o barvy a o svítidla v 60. letech zase reflektoval latentní nebezpečí studené války s rizikem přemístění mimo zamořený prostor, tedy pod zem.

V současné době řeší kulturní část světa problematiku spojenou s množstvím uprchlíků, a to nejen z Ukrajiny. Zdá se, že pro ně není dostatek nábytku a dalších nutných věcí. Zřejmě vznikne potřeba navrhnout pro tyto účely nějaké speciální zařízení vhodné např. pro kontejnerové demontovatelné objekty atd. Budeme si muset zvyknout, že, „nic není jako dřív“. Skupina Chinaski to věděla už dávno, stejně jako Francois Azambourg, který navrhl „nafukovací židli“ Pack určenou pro mimořádné situace, případně Werner Aisslinger, který kontejnerové byty umísťuje na ploché střechy německých sídlišť.

Měli bychom se ale soustředit především na vlastní bublinu a zařídit ji tak, aby byla co nejpříjemnější. Nucené domácí vězení jistě přineslo spousty podnětů k vylepšení. Až pomine nebezpečí, příjemný interiér nám zůstane.

V souvislosti s nestabilním světem logicky toužíme po jistotách a vzpomínáme na staré časy. Podléháme nostalgii a často se ohlížíme po věcech, které jsou součástí starého „dobrého“ světa. V jejich prospěch často zavrhujeme věci „západní a moderní“, jež jsme s neuvěřitelným entuziasmem pořizovali hned po přechodu na tržní ekonomiku.

Těmto svědkům minulosti se často říká ikony a vyznačují se nevšední estetikou a funkčností. Jako kdyby se u nich zastavil čas. Příkladem je nádobí od Ladislava Sutnara s charakteristickým červeným proužkem, které české domácnosti doslova zaplavilo ve 30. letech 20. století. Pak přišla éra plastů a „Sutnar“ šel v lepším případě v papírové krabici na půdu. Dnes se o něj lidé perou v aukcích. Nebo váza od Alvara Aalta. Je už taky téměř stoletá, ač na to vůbec nevypadá.

Ne každý člověk je však znalcem toho, čemu se říká dobrý design, a tak si klidně domů může místo designové ikony pořídit kýč. Ale nenajdeme kýče náhodou i mezi ikonami? Jak se v tom máme orientovat? Jednou z cest, jak se propracovat k harmonickému domovu, je začít kultivovat už od útlého věku naše děti. O tom už věděla něco v dávné minulosti firma Thonet, která vedle nábytku pro děti nabízela i nábytek pro panenky. Uskupení Werkbund zase kultivovalo školáky prostřednictvím tzv. Předváděcích beden, které obsahovaly ty nejlepší produkty německých designérů počátku 20. století. Nejdále zašli Francouzi. Dovolili nadaným školákům dokonce navrhnout nábytek podle vlastních představ. Rozdíl v pojetí nábytku navrženého oběma skupinami byl neuvěřitelný.

Mají tedy ikony nějaký význam, nebo patří jen do muzea? Východisko k pochopení současnosti a výhledu do budoucna je právě poznání minulosti. Proto je nesmírně důležité zachovat tyto ikony i pro další generace.

Foto: archiv autorky