S větší či menší mírou technologie, nebo chceme-li chytré technologie, se dnes setkáváme na každém kroku, a proto nijak nepřekvapí, že se postupně začíná významněji objevovat i v interiéru, lépe řečeno v potřebách, které na interiér kladou požadavky dnešního uživatele podmíněné nejen každodenní potřebou v komunikaci, ale i mírou komfortu a užitnosti, která odpovídá 21. století.

Jestliže jsou na jedné straně požadavky klienta neboli uživatele interiéru, chcete-li, musí na tyto požadavky reagovat také návrhář, designér, architekt. Je jedno, jak této profesi říkáme, ale zkrátka ten, kdo je autorem, nositelem celkové myšlenky interiéru, potažmo celé budovy samozřejmě. Čím a proč by se tedy měl zabývat?

Co se pro potřeby tohoto pojednání rozumí pojmem inteligence v interiéru, o čem se tu vlastně bavíme. Bavíme se o tzv. systémech smart home (nebo smart building), které se starají o automatizaci chodu domu/bytu a zvýšení komfortu na všech úrovních za pomoci, velmi zjednodušeně řečeno, počítačového systému a sběrnicové architektury jeho jednotlivých prvků. Hned na počátku je však třeba si vymezit, co je smart home (SH), respektive jaký je rozdíl mezi chytrou domácností a tzv. Internet of things (IoT), neboť to je primární otázka funkcionality, a tím stěžejní otázka pro designování takového systému. Zatímco IoT postrádá komplexní řešení, jde o samostatné prvky, v lepším případě minisystémy, které jsou autonomní, neumějí nijak zásadně komunikovat s okolím a řeší jeden úkol, případně jednu technologii. SH je komplexní systém od počátku designovaný na míru přímo klientovi, budově, prostoru a finančním možnostem klienta. Jde o komplexní řešení. Je u něj garance funkčnosti 24/7, a to nejen díky jednoznačně kvalitnějším prvkům, ale zejména díky možnosti vzdálené správy, updatům a údržbě v rámci servisní smlouvy.

Zatímco prvky IoT instaluje povětšinou sám klient, což samo o sobě nese riziko nejen nesprávné funkčnosti, ale i bezpečnosti (zejména kyberbezpečnosti), u smart home systémů se toto riziko minimalizuje. A z logiky věci – pokud se budeme bavit o opravdové inteligenci v interiéru, komplexitě a skutečném komfortu, je z výše uvedeného asi patrné, že jí lze dosáhnout pouze v systémech SH.

Co si ale pod takovou inteligencí vlastně představit?

Díky filmovému průmyslu si nejen zákazník často představuje propracovanou umělou inteligenci ovládanou hlasem či za pomoci sestav řady displejů, inteligenci, která sleduje každý pohyb a snad i myšlenku uživatele, autonomně se rozhoduje, co je pro obyvatele domácnosti nejlepší, a v případě, „že něco nevyjde“, domácnost majitele terorizuje. No, bohudík, jde jen o sci-fi pracovníků v kinemetografii. Skutečnost je jiná, prostší a hlavně praktičtější. Systém využívá technologie, které jsou již běžně využívány, jsou „jen“ integrovány do jednoho, chytřejšího systému a tím se jejich funkce zefektivní, zjednoduší pro používání, naroste komfort a pohodlí užívání, zvýší se bezpečnost naše i objektu, ušetří se energie a životní prostředí. Život systém usnadní, ne ztrpčí, nevyžaduje žádné speciální znalosti nebo užívání, které by bylo významně jiné než to, na které jsme zvyklí, určitě si s ním poradí i babička, která přijela na návštěvu.

A to je to první, co by měl ten, kdo stojí za návrhem interiéru či budovy, klientovi vysvětlit, vyvrátit mýty a ukázat pozitiva. Systémy SH nejsou dnes pro technické nadšence bez valného přínosu praktickému životu, ale jsou pro každého, bez potřeby měnit svoje zvyky, praktické, šetřící provozní náklady, po všech stránkách zvyšující bezpečnost a krásně rozmazlující uživatele.

A proč by s tím vším měl přicházet interiérový designér, potažmo architekt budovy, a ne například SLP specialista? Protože designér/architekt přichází s celkovou myšlenkou a funkčním uspořádáním, on by měl s klientem analyzovat a poté vyřešit jeho potřeby, a je to tedy on, kdo by měl navrhnout funkce, které má SH zastat, navrhnout myšlenkovou koncepci „co to má umět“. A tím bude logicky i ovlivněna potřeba návrhu a rozmístění prvků, kteréžto má jasnou vazbu na interiér, tedy opět bytostně jde o práci toho, kdo vytváří celou myšlenkovou mapu bydlení. S tím souvisí i vzhled prvků a umístění technologie. Prací designéra/architekta je navrhnout funkci systému, rozmístění a vzhled prvků a vytvořit prostor pro umístění potřebných technologií a nelze tyto kompetence přesunout na někoho jiného. Tedy poté, co je schopen klientovi vysvětlit přínosy pro něj a potvrdit si, že SH je v tomto konkrétním případě správná cesta, samozřejmě.

Co vlastně takový SH obnáší?

Jde vlastně o integraci čtyř základních okruhů – elektroinstalace, měření a regulace (MaR), slaboproudých technologií a multimediálních instalací, do jedné správy a jejich souhrnné ovládání a řízení. Pokud jsou souhrnně řízeny, znamená to, že jsou propojeny, a mohou tedy spolu vzájemně komunikovat, tedy přenášet mezi sebou informace a na ty nějakým způsobem reagovat. Kromě nadřazeného řídicího systému je základem komunikační sběrnice, kterou jsou vzájemně propojeny senzory (tedy snímače, prvky, které do systému přinášejí informace)
a aktory (tedy akční členy, které vykonají konkrétní činnost). To zajišťuje téměř neomezené možnosti, neboť jednotlivé prvky systému se prakticky chovají jako datové body, a lze jim tedy přiřadit libovolnou funkci. Tento článek nemá ambici vysvětlit po technické stránce princip fungování sběrnicových systémů, ale poukázat na to, co je třeba pro designéra/architekta pochopit, aby dokázal tyto systémy používat ve své praxi. Pojďme si tedy ukázat pár praktických případů.

Základním senzorem, vstupem, jsou programovatelná tlačítka, která mohou vypadat velmi podobně jako nám známé standardní vypínače, pomocí kterých můžeme vyvolat nějakou akci nebo soubor akcí. Ono slovíčko soubor je poměrně důležité. Jedním stiskem tlačítka můžeme rozsvítit svítidla v kuchyni (což nebude rozdíl od standardní elektroinstalace), ale stejně tak můžeme jedním stiskem tlačítka rozsvítit v kuchyni dvě svítidla na třicet procent, svítidlo nad linkou na sto procent, spustit digestoř a vytáhnout žaluzii třeba. Tedy pokud jdu vařit, jsem již dnes ve standardním systému zvyklý (nebo klient, pochopitelně) provést tyto úkony jako sadu jednotlivostí, tedy zapnu svítidlo nad linkou, zapnu hlavní svítidla a nastavím si stmívačem příslušnou intenzitu, zapnu digestoř a vytáhnu si žaluzii, to provedu jednotlivými úkony, běhám po kuchyni a vše postupně nastavím. U SH toto provedu stiskem jednoho tlačítka – tedy jak jsem uvedl výše, neprovádím něco, co by bylo od základu jiné, než na co jsem zvyklý, jen to provedu rychleji a pohodlněji.

Mám-li tedy u vstupu do kuchyně například čtyřtlačítko, mohu je mít nadefinované například jako rozsviť všechna světla, zhasni všechna světla, scéna „vařit“ a scéna třeba „rychlé kafe“, které mi provedou souhrn úkonů odpovídající dané situaci. Navíc do jednoho rámečku a běžné elektroinstalační krabičky se mi vejde (dle výrobce a designu) až osm tlačítek s gravírovaným popisem, tedy vše je přehledné, popsané a v porovnání s klasickou elektroinstalací (představte si osm klasických vypínačů vedle sebe!) na minimálním prostoru. To jsme se ale zatím zabývali jen tlačítky. SH však umožňuje pracovat i s dalšími typy senzorů, například senzorem přítomnosti, který zaznamená přítomnost osoby v prostoru, a to i bez sebemenšího pohybu (jaká úleva proti senzorům pohybu), senzory teploty, větru, vlhkosti, CO2, intenzity osvětlení a dalších a dalších. To znamená, že jejich informace můžeme kombinovat s dalšími prvky, tedy například pokud klesne intenzita osvětlení na venkovních čidlech pod určitý limit, rozsviť ta a ta světla na takovou a takovou intenzitu, pokud současně je prostor ve stavu nezabezpečeno a v prostoru je přítomná osoba, a intenzitu světla stále udržuj na nějaké hodnotě. Možností, jak se systémem zacházet, je skutečně nepřeberné množství.

Pojďme si tedy pro pochopení principu a možností nastínit nejobvyklejší použití v běžném objektu pro bydlení, respektive bytě. Začneme-li u elektroinstalace, pak nás nepřekvapí, že jde zejména o dvě skupiny – o osvětlení a napájení. U osvětlení je výhoda v tom, že každé svítidlo lze ovládat samostatně, tzn. můžeme určovat nejen zapnutí a vypnutí, ale i intenzitu osvětlení, a pokud to zdroje umožňují, i teplotu chromatičnosti. Díky tomu, že se každé svítidlo chová jako samostatný datový bod, můžeme svítidla nadefinovat do libovolných scén (což si můžeme představit jako ekvivalent zokruhování v běžné elektroinstalaci), jedno svítidlo může být ale užito v libovolném množství scén, scény se dají kdykoliv změnit pouze SW zásahem, a jak již bylo uvedeno výše, signálem k zapnutí či vypnutí scény nemusí být pouze stisk tlačítka, ale jakákoliv operace, která se dá exaktně vyhodnotit na základě vstupu kteréhokoliv senzoru.

U napájení jsou běžné zásuvky, které jsou spínané, a dle toho, jakou mají funkci, jsou v různém režimu zapínané, odepínané nebo je kontrolována jejich funkčnost. Samozřejmě lze kontrolovat i výstupní parametry. Tedy například mohu určit, které zásuvky se automaticky odpojí, pokud elektronicky zabezpečím byt při odchodu, či naopak které zásuvky budou kontrolovány, že na nich dochází k odběru elektrické energie (např. u té, na kterou mám napojenou lednici, čímž mám kontrolu, zda lednice funguje. A pokud dojde k přerušení dodávky – z jakéhokoliv důvodu – dostanu o tom zprávu, třeba SMS na mobil). V rámci MaR samozřejmě mohu na základě přítomnosti, teploty a dalších požadavků regulovat vytápění, větrání, klimatizaci, a to nejen na úrovni aktivních prvků (více zatopím, pustím klimatizaci), ale i na úrovni z hlediska MaR pasivních prvků, tj. zatažení/vytažení žaluzií například, otevírání oken a jiné. U celých objektů (jak bytových domů, tak rodinných domů a vil) mohu samozřejmě regulovat celý systém ještě dokonaleji, speciálně s použitím rekuperací a tepelných čerpadel, ale mohu začlenit i prvky vodohospodářství, řízení energií a dalších technologií.

Přidaná hodnota je však i na straně slaboproudých technologií, od dokonalého pokrytí WIFI signálem pomocí aktivních AP bodů, samozřejmě i rozvody LAN, ale zejména v řízení přístupu do objektu či bytu, EZS a EPS. Díky biometrickým čtečkám je možné jednoduše rozpoznat, kdo do objektu přišel, a definovat tak, jak se má domácnost zachovat. Tedy například když přijde dcera ze školy a rodiče jsou v práci, systém nastaví klima v jejím pokoji na zadanou hodnotu, pustí její oblíbenou hudbu, aktivuje rodičovskou kontrolu nad internetovým spojením
a ostatními multimédii a zašle rodičům zprávu o tom, že potomek dorazil domů. Nebo například uklízečka si otevře jen v předem stanovený čas v předem stanovené dny, mimo tento interval bude její vstup blokován atd.

Rovněž se dají v rámci EZS nastavit na stisk jednoho tlačítka různé odchodové módy, které se mohou lišit podle toho, na jak dlouho obydlí opouštím, tedy například na módy práce, víkend, dovolená, přičemž při dlouhodobé nepřítomnosti v módu „dovolená“ se třeba automaticky zavřou přívody médií, nastaví systém větrání, bezpečnostní spínání světel a ovládání žaluzií, odpojí se zásuvky s výjimkou těch, které jsou monitorovány, zapne se temperování atd. Záleží jen na potřebách a chuti klienta. A jak jsem naznačil, to vše je možné kombinovat s multimédii jak na úrovni zónového ozvučení, tak na úrovni AV zdrojů, ovládání projekce, TV přijímačů a dalšího AV obsahu.

Jako příklad užití mohu uvést nedávný případ z praxe, kdy klient pod jedním tlačítkem v obývacím pokoji s názvem Sport aktivoval proces, který zatáhl blackoutové závěsy, spustil ve stropě zabudované plátno, spustil projektor a 5+1 ozvučení, vybral jako zdroj příslušnou sportovní TV a spustil na 10 % vybrané ambientní osvětlení. Rychlé, pohodlné, bezpečné. Nebo jiný případ. Pomocí senzorů vlhkosti a teploty jsme schopni vyhodnotit klima v koupelně při sprchování a při dosažení určitých hodnot zapnout odvětrání, ale jen na deset procent, aby nedocházelo k pocitu chladu, a zároveň zapnout vyhřívání zrcadla, aby se nezamlžovalo, a současně vyhřívání dlažby, aby při východu ze sprchy byla podlaha temperovaná.

Celá problematika chytré domácnosti je velmi komplexní záležitost, která se každým dnem dostává více a více do běžné praxe při navrhování moderního bydlení. Chtěl jsem na příkladech a rychlou úvahou pouze ukázat, že SH není jen otázkou techniků, ale otázkou architektů a designérů, kteří jsou hlavou koncepce, a jsou to oni, od kterých musí vzejít potřeba a myšlenková mapa řešení, kterou poté samozřejmě uchopí specialista a v souladu s autorem koncepce vše technicky dořeší. Chtěl jsem ukázat, jak je třeba o těchto systémech přemýšlet a proč, že je třeba se jimi zabývat a posouvat tak bydlení do 21. století.

Článek byl zpracován ve spolupráci s firmou LIVIN‘IN a.s.