Design interiéru a design nábytku jsou dvě sestry, které spolu kráčejí životem a celou dobu mezi sebou komunikují. A to tak intenzivně, až se zdá, že by mohly na chvíli té konverzace nechat a pustit ke slovu také někoho jiného. Ale neudělají to, protože se takové narodily a vědí, že jen společně mohou vytvořit prostředí, které umí všechno to, co od prostředí, ve kterém žijeme, bavíme se a pracujeme, očekáváme a chceme.

Navíc ty sestry také vědí, že pokud jedna z nich vytváří nábytek, musí ho vytvořit pro prostor, který umí zase vytvořit ta druhá.

Proto jsou profese designu nábytku a profese tvůrce interiérů provázané celou plejádou znalostí, schopností, dovedností a společných zkušeností. Ty sestry jsou siamskými dvojčaty, což jim ovšem neubírá na schopnosti být každá svojí vlastní osobností. Mohou spolu tvořit, mohou spolu žertovat, a dokonce i při hádce vznikají nové věci a prostředí, které společně vytvoří fungující výtvarné dílo. Alespoň tak by to mělo být.

Uvedené teze bych dnes rád dokumentoval na jednom starodávném interiéru, který už neexistuje. Neb interiéry mají svůj život vymezený pokrokem a změnami ve společnosti. Zvláště jedná-li se o veřejný prostor, který se radikálně proměňuje i s technickými a technologickými změnami. I tak interiér, o kterém bude řeč, zde s námi byl až neuvěřitelně dlouho. Od roku 1985 do roku 2006, což je 21 let. Na to, že se jedná o interiér letiště Brna, druhého největšího města v České republice, je to neuvěřitelně dlouhá doba. Za to, že vydržel tak dlouho, nemůže až tolik jeho kvalita, ale musel počkat, dokud se nedokončí nová budova letiště s novým interiérem. Taky dobrý důvod pro uchovávání historických technických památek.

Letiště Brno – interiér z roku 1985

V roce 1985 zažívalo brněnské letiště jedno ze svých krizových období. Zbudovala se sice nová odletová hala, ale se záměrem, že toto letiště již nebude sloužit běžnému leteckému provozu. Mělo se stát pouhým záložním letištěm pro případ problémů na letištích v Praze nebo v Bratislavě. Zachovaný měl zůstat pouze provoz pro potřeby československé armády a provoz pro havarijní situace.

Nakonec se ale podařilo prosadit zachování normálního provozu, i když nová hala s parametry nouzového letiště s armádním provozem již byla před dokončením. Bylo ovšem potřeba vložit interiér, který by odpovídal parametrům mezinárodního letiště, do budovy, která na tyto parametry nebyla řešena. A navíc se ukázalo, že veškeré interiérové vybavení bude potřeba vyřešit bez účasti jakéhokoliv zahraničního dodavatele. V Československu v té době dodavatel schopný realizovat interiér celého letiště neexistoval, existovala jen poměrně velmi úzká řada výrobků, které bylo možné použít i pro tento účel, pokud se je podaří zajistit. Většina z nich, např. podhled Hunter Douglas, přisazená zářivková osvětlovadla, kovové dveře a výplně otvorů s vkusnými hliníkovými lištami, již byla součástí stavební dokumentace nebo byly přímo realizovány v nedokončené budově anebo byly alespoň dodány do skladu pro následnou montáž. Neexistovala dokonce ani křesla nebo čalouněné sedací prvky, které by mohly být použity pro náročný letištní provoz a čekání cestujících i se zavazadly. Samozřejmě neexistovalo nic, co by se dalo nazvat odbavovacími pulty nebo interiérovými prvky pro pracoviště celního a pasového odbavení. Vše bylo potřeba vymyslet, projednat s jednotlivými složkami pracovníků odbavení a stanovit základní parametry odpovídající tehdejšímu pojetí bezpečnosti a ochrany.

Od základní koncepce se potom začal odvíjet design, konstrukce a technologie výroby těchto a mnoha dalších prvků, bez kterých nelze ani malé mezinárodní letiště provozovat. Vše se zpracovávalo v Ateliéru ID a ve Výzkumném a vývojovém ústavu nábytkářském v Brně. Ten na tuto činnost určil jednoho architekta a jednoho konstruktéra. Většinu prvků potom vyráběli sami pracovníci letiště, jako přidružená výroba v prostorech, ve kterých normálně vyráběli speciální úpravy automobilů Avia pro letištní catering na československých letištích. Vše vznikalo za podpory a stoprocentního nasazení neobyčejně manažersky schopného tehdejšího ředitele brněnského letiště.

Interiér zde tedy vznikal opravdu z bodu nula a naprosto vše, co měl obsahovat, bylo potřeba teprve vymyslet a pokusit se vyrobit. Včetně tabulí pro odlety a přílety a celého informačního systému.

Je potřeba si uvědomit, že v zahraničí řada z potřebných prvků existovala, ale nebylo povoleno je pro brněnské letiště nakoupit za devizy.

Celý prostor byl modelován v různých měřítcích, jako pracovní modely pro představu investora i zodpovědných orgánů, kterých bylo v té době opravdu mnoho. Průčelní stěna s dispečinkem odletů na fotografii výše nahradila původní řešení s poloprůhlednou stěnou z copylitových skleněných tvarovek, za kterými se, rovněž původně, ukrývalo decentně prosvícené pánské WC.

Modelovaly se i telefonní budky a jejich stěny tvořily skružené plechy a aglomerované konstrukční desky, vše ručně vytmeleno a broušeno pod metalízu, která se vyráběla přidáním hliníkového prášku do nádoby pod stříkací pistolí. Podmínkou dobrého výsledku bylo neustálé míchání. Sádrokartony a metalické barvy ještě pro tuto akci neexistovaly.

Klimatizace neexistovala a jednoduchá vzduchotechnika byla pouze v prostorech bez kontaktu s vnějším prostředím. Vše bylo vytápěno ústředním topením s radiátory tvořenými žebrovými trubkami, které bylo nezbytné kultivovat, když už nebylo možné je nahradit něčím jiným.

Typickým představitelem nakonec zvoleného tvarosloví všech prvků vnitřního prostoru byly květinové prvky a popelníky. Popelníky v té době musely být všude a byly v kombinaci hliníkových odlitků a perforovaného plechu.

Samostatnou kapitolou je osvětlení prostor. Ve vstupní hale byl prořezán podhled, původní plastová zářivková osvětlovadla se přesunula výše a byla doplněna tvarovaným roštem z kovových lamel, přes který pronikalo jejich světlo jako nepřímé osvětlení prostoru, který nebyl sám o sobě dostatečně vysoký. Vznikal tím dojem větší výšky a využil se prostor nad již nainstalovaným podhledem, který byl jinak prázdný, bez vzduchotechniky nebo klimatizace.

V dalších prostorech byla plastová zářivková tělesa alespoň přemístěna a byly z nich vytvořeny lomené linky, které měly zároveň orientační význam a naváděly cestující v celém odbavovacím procesu. Bohužel se již nepodařilo zrealizovat jejich dovybavení nalepenými průhlednými plexisklovými lamelami do podoby svíticích vodicích tunelů.

Nepodařilo se nakonec v reálu provést ani nástřik a metalizovanou barevnou úpravu a grafiku celého podhledu.

Informační systém pro letiště rovněž neexistoval, a proto byl celý vyvinut od designu prvků přes grafiku jednotlivých symbolů až po jeho specifikaci a rozmístění v prostoru. Byl proveden ve dvou variantách. Jednak v transparentním gravírovaném plexiskle, viz obrázek, a jednak s informační plochou z perforovaného plechu. Do rastru otvorů v plechu se zasouvaly barevné plastové kulaté kolíky pocházející z jedné dětské stavebnice a takto se tvořila grafika symbolů.

Pro veřejný prostor bylo potřeba vyvinout celý systém prvků pro sezení, odkládání zavazadel, stolků a pultů pro vyplňování tiskopisů. Podmínkou byla snadná vyrobitelnost jednoduchým strojovým vybavením kovodílny. V modelech byl rozpracován koncept postavený na ohýbaných trubkách s jednoduchým čalouněním na ohýbaných překližkách vyráběných na Slovensku jako prefabrikát pro některé židle různých výrobců. Výsledné sestavy byly potom vyráběny v kovodílně investora doslova na koleně s využitím známé improvizační schopnosti a dovednosti českých řemeslníků, pro které to byl první a poslední výrobek tohoto druhu.

Celý koncept interiérového řešení s naprostou převahou atypických zařizovacích prvků byl od počátku determinován nezbytností využití již postavené budovy s řadou specifik pro původní účel víceméně vojenského objektu.

Z celkového konceptu se nakonec pod tíhou termínu otevření, omezených finančních nákladů a technických možností výroby podařilo realizovat asi 80 % z celkového návrhu interiéru a designu prvků, ale i to lze, vzhledem k podmínkám, považovat za veliký úspěch.

Nezdařilo se již vyměnit nepříliš kvalitní kamennou podlahu, nepodařilo se nastříkat podhled do podoby šedé metalízy a nepodařilo se provést úpravy designu dveří, ale celkový dojem z výsledného provedení byl nakonec i tak zcela jiný, než byl původní záměr vojenského a záložního letiště pro případy špatného počasí nebo únosu.

Výsledný tvar prostoru a jeho vybavení mohou sloužit jako typická ukázka sepětí tvorby interiéru s designem nábytku a potřeby jednotného přístupu k oběma disciplínám. Z tvarosloví lze vyčíst vzájemnou spřízněnost a je obtížné hádat, co bylo slepicí a co vejcem.

Pro dobu vzniku je typické, že vlastní odbavení cestujících bylo sice za skleněnými dveřmi, ale nebylo možné jej legálně vyfotografovat ani publikovat. Z důvodů bezpečnosti a ochrany před hrozícími únosy.

Tento prostor jsem vybral jako typickou ukázku nezbytného sepětí a souladu v tvorbě interiérového architekta a zároveň tvůrce designu vnitřního vybavení. A navíc prostor dokumentuje, že vnitřní vybavení není jen nábytek, ale řada dalších prvků, které jsou pro každý druh interiéru nezbytné. Ale zároveň jsou pro každý druh interiéru jiné. Jak po stránce designu a konstrukce, tak zejména po stránce druhu a funkce potřebného vnitřního zařízení. Tvůrčí kolektiv tohoto díla se také skládal z architekta Ing. arch. Juraje Kadlece, průmyslového designéra Karla Kobosila a Ing. arch. Borise Hály jako designéra nábytku a vývojového pracovníka Výzkumného a vývojového ústavu nábytkářského.

Douška

Nutno podotknout, že když se otevíral nový terminál letiště v roce 2006, části starého interiéru ještě překvapivě sloužily, ale bylo na nich znát, že jsou už dlouho za zenitem.

Nový terminál Ing. arch. Parolka je architektonicky velmi povedené a obecně uznávané dílo. Slouží již také nějakou dobu (s drobnými úpravami), ale je stále kvalitním a dobrým vstupem do veletržního města.

Doba ruční výroby „na koleně“ naštěstí skončila sametovou revolucí. Možná se ale uchovala nadprůměrná kreativita inženýrů a řemeslníků, kteří dokázali vyrobit „mezinárodní“ letiště, aniž měli naději, že z nějakého někdy poletí. Pokud by ovšem nedostali devizový příslib.

Toliko lehce úsměvné nahlédnutí do historie tvorby interiérů a designu nábytku a jejich občas divných záhybů. Ale je to naše historie, a tak je dobré si ji občas připomenout.

Jen proto, že z historie vychází i naše současnost.

Ale ty dvě sestry z počátku tohoto textu, ty se spolu stále baví, i dnes, bez ohledu na dobu. Nakonec siamským dvojčatům ani nic jiného nezbývá.

Stále nelze tvořit interiér bez znalosti designu a alespoň principů konstrukce nábytku a nábytek a jeho design i konstrukci bez znalosti prostředí interiéru, do kterého je určen.