Barvy ve veřejném prostoru

Tentokrát se ptáme speciální osobnosti, která nemá s navrhováním interiéru v podobě, jakou si na první dobrou představíte, nic společného. Na otázky nám totiž bude odpovídat Lukáš Málek, specialista ergonomie v návrhu interiérů v kolejové dopravě a člen České ergonomické společnosti.

Jak přesně jste se dostal k tomuto specifickému odvětví?

V první řadě děkuji za pozvání a zajímavý dotaz. Moje cesta byla spletitá, ale postupně se kruhy uzavírají. Ačkoliv jsem se připravoval na studium medicíny, nakonec jsem volil cestu strojírenství, konkrétně biomechaniky na Fakultě strojní ČVUT. Ale ani to se nakonec nepovedlo, v druhém ročníku jsem potkal pana Ing. Pohla, který hledal studenty do individuálního studijního programu pro Siemens Kolejová Vozidla s. r. o., vývoj a výroba železničních vozidel. Úplně jsem přehodnotil svoje cíle a nakonec jsem se do programu přihlásil a ten vystudoval.

Pak jsem začal pracovat jako systémový inženýr dveřních systémů. Na rozdíl od mých kolegů, kteří byli především zaměřeni na technickou stránku věci, já začal vnímat systémy nástupu a výstupu cestujících jako přechodový jev, kdy člověk z jednoho prostředí přechází do prostředí jiného. Začaly se mi v hlavě rodit otázky, jak a co se při tom u vnímání lidí mění a čím bychom mohli jít takovým věcem technicky naproti. Po čase jsem využil příležitosti a začal při práci studovat doktorát z dopravní a manipulační techniky, opět na ČVUT. Znovu vstoupil do mého života pan Ing. Pohl, se kterým jsme vymysleli téma mé disertační práce orientované právě na cestovní komfort a jeho vnímání cestujícími. Studiem vliv ů, jako jsou teplo, světlo, vibrace a hluk, jsem se vypracoval až na experta přes ergonomii a téma human factors, potažmo vliv barev na konstrukci a design kolejových vozidel a jejich vnímán í cestujícími, obsluhou, ale i údržbou vozidel.

A pro tento obor jste měl dostatek informací ze studi Í, nebo jste musel provádět samostudium?

Bohužel neměl a ano, musel jsem si doplňovat znalosti samostudiem, nejen co se barev týká. Víte, když se nad tím tak zamyslím, první studium barev proběhlo doma s rodiči nad dětskými knížkami a obrázky. Pak i ve školce a končilo na základní škole v podobě výtvarné výchovy. Obecně výtvarná výchova je skvělé praktické cvičení, kdy barvy mícháte, tvoříte obrazy své představivosti všemožnými technologiemi, je to taková alchymie. Bohužel, vždy to byla jen ta praxe, nikdo nám v té době nevysvětloval, jak ty barvy vznikají, co to vlastně barva je a jaký má význam. Sice nemohu mluvit za umělecké školy, ale na technických školách se barvy berou jako jasná věc, tak to je a dál to rozebírat nebudeme. Maximálně na poli fyziky v oboru optiky se barvy probírají více do hloubky, ale vzhledem k tomu, jak velké to téma je, zase se jedná pouze o malý dílek skládačky. Aby člověk barvy vnímal v tom pravém slova smyslu, musí se vzdělávat nap říklad skrze samostudium.

Odkud jste čerpal nové informace?

Naštěstí je mnoho publikací a autorů, kteří se barvami zabývají. Mohu doporučit například knihu Zrakové vnímání od Radovana Šikla. Vždy říkám, s barvami začínejte u lidí. Barvy jsou jen a pouze konstruktem lidského mozku. Ve skutečnosti žádné barvy neexistují, to jen m y lidé je vidíme. Ostatní živí tvorové možná vidí také barvy, ale v úplně jiném spektru vidění a souvislostech. A to je úžasné, když si představíte, že vlastně vše kolem nás je jen nějaký odstín šedi. Je to jen hra. Když si tento fakt uvědomíte, potom čerpáte informace úplně všude, počínaje přírodou. Fauna a flora pro nás představuj í t y nejpřirozenější a nejelegantnější form y barevného spektra, které dokážeme pozorovat. Vše ostatní je již uměle vytvořené člověkem a to ne vždy dopadá tak elegantně a přirozeně.

Co všechno řešíte při navrhování vlakových souprav?

Bezpečnost je vždy na prvním místě, především tam, kde je přímý, ale i nepřímý vztah s lidským faktorem. Chceme, aby naše vozidla byla nejen bezpečná, ale i příjemná a komfortní, a to především tam, kde je interakce s člověkem na denním pořádku. Barevnost potom hraje prim v prostorech pro cestující, ale i v prostorech pro strojvedoucího, obsluhu vlaku a údržbu. U cestujících se vedle bezpečnosti věnujeme i komfortu cestování. To neznamená pouz e, jak interiér vypadá, ale jde především i o jeho funkčnost, modularitu a udržitelnost. Cestující musí být také dostatečně informovaní, pojí se s tím i návrh piktogramů, informačních cedulek, ale i displeje a podobná interaktivní zařízení. Informace musí být jednoznačné, jednoduché a čitelné. Stejně tak to platí i pro řízení kolejových vozidel. Barvy zde hrají nezastupitelnou roli ve formě tlačítek, kontrolek a signalizace. Například při návrhu čelního okna si nemůžeme dovolit volit materiál skla takový, aby se například potlačila rozpoznatelnost barev na návěstidlech. Ba naopak, tuto formu toku informací musíme podpořit či umocnit. U moderních elektrických jednotek jsou údržba a obsluha vysokonapěťových zařízení barevně značen y, aby nedošlo k úrazu elektrickým proudem. Na druhou stranu, například v podvozkových částech vozidel, kde je hodně nečisto t, volíme tmavě šedé barvy, aby ta špína nebyla příliš vidět a barevné značení dobře kontrastovalo s pozadím, na kterém je vyznačeno.

Pojďme se podívat nejdříve na ergonomii, jaké zásady z vašeho oboru je dobré aplikovat i do veřejného interiéru?

Je to jednoduché, ale spousta návrhářů na tyto základní zásady zapomíná. Hlavní je dobře poznat populaci lidí, pro které prostory navrhujeme. A to nejen jejich antropometrické rozměry, které jsou samozřejmě velmi důležité, ale i jejich kulturu, demografi i a urbanismus, potřeby a činnosti. Například kultura cestování železnicí je téma, které chceme hodně rozvíjet. V českých zemích je nadprůměrná železniční síť, ale cestování 50 let starými vozidly srazilo cestovní kulturu na kolena, spousta lidí má spojený vlak se špínou a stáním v uličce. To chceme změnit. Nechceme, aby český cestující cestoval v potrhaném interiéru, kde v zimě je zima a v letě je dusno. Chceme pravý opak, aby se cestující k cestování vlakem neustále vraceli a vnímali to jako komfortní alternativu k autobusové nebo automobilové dopravě. Nemálo tak tím pomůžeme i ekologii a snížení emisí CO₂. K tomu nám také pomáhá demografie, abychom věděli, jakým směrem se populace vyvíjí. Tzv. sekulární růst obyvatelstva nám dává představu o tom, jak budou lidé pravděpodobně vypadat např. za 30, 40 nebo 50 let. Tam, kde lidé již příliš nerostou, naopak tloustnou. To nám dává indicie o tom, zda prostory navrhnout tak, či onak.

Urbanismus nám zase naznačuje, proč a kam člověk cestuje, jaké činnosti bude cestující ve vlaku provádět. Například nejen při vývoji příměstských elektrických jednotek se zohledňuje začínající trend tzv. train offi ce, tedy prostory pro cestující, kde mohou cestující v klidu pracovat, mít připojení na síť a wifi , ale mít i prostor pro správné sezení, telefonování nebo dostatečně velký stolek pro laptop apod.

Setkáváte se v praxi s odstrašujícími příklady z oboru ergonomie a jaké to jsou?

Bohužel ano. Nevím proč, ale posledních 20 let bylo a možná i stále je trendem doslova „nacpat“ co nejvíce lidí do veřejného prostoru, potažmo do vozidla. Je to otázka peněz, tedy tzv. za mál peněz hodně muziky . A je to špatně. Vznikají tak místa k sezení, na kterých se nedá sedět, protože nemáte kam dát nohy. Lidé se všelijak potom přelézají, aby se dostali včas k výstupu nebo nástupu. Nebo další příklad, dnešní trend bezbariérovosti. To se týká hlavně tramvajových a autobusových spojů. Podlaha je 100% nízkopodlažní, tedy ve stejné úrovni jako nástupiště, ale sedačky jsou na podestách, vyvýšených místech. Je to nejen neekonomické, ale i nebezpečné. Nicméně podmínka nízké podlahy je splněna a tím je odškrtnuto. Dalším příkladem jsou například nevhodně rozvržené záchytné tyče a madla. Také neexistuje žádný standard pro cyklisty, kočárky nebo vozíčkáře a jejich bezpečnost při přepravě. Sice různá řešení existují, ale nejsou jednotná a často se míj ejí účinkem. To vše je ale na zodpovědnosti provozovatele takových vozidel, obecně investora. Ačkoliv se snažíme jako výrobci vé st na tato témata dialog a navrhovat řešení, finanční důvody a rozhodnutí nakonec vyhrávají.

A teď k barevnosti, jaké zásady platí ve vašem oboru a na co kladete důraz?

Asi nejdůležitějším faktorem je kontrast. Ten je spřažen i s nezbytnou legislativou a homologací nových vozidel schválených pro provoz. Měl by být součástí i každé kolaudace veřejných prostor. Kontrast se v našem oboru počítá, zejména pro bezpečnostní prvk y, jako jsou madla, hrany, podlahy apod. Existuje mnoho postižení zraku, nejen barvoslepost jako taková, ale i různá omezení barvocitu. Proto je dobré využívat již dnes volně dostupné webové aplikace, které vám pomohou bezpečnostní prvky při návrhu odladit.

Při návrhu se ovšem také řídíme přáním zákazníka, který v tom lepším případě přijde se svojí vizí, jak by mohl interiér vypadat. My se pak snažíme hledat kompromisy v konstrukci a použitých materiálech, abychom co nejlépe přáním vyhověli. Na druhou stranu, snažíme se poukázat na nerealizovatelná a nežádoucí řešení. Interiér jako takový by neměl být barevně příliš křiklavý, protože pak by se mohly především bezpečnostní prvky maskovat, a to nechceme. Je zajímavé, jak se na první pohled vnímá i velikost symbolů a znaků v souvislosti s kontrastem barev. Například tmavé symboly na světlém pozadí se zdají být opticky menší než světlé symboly na pozadí tmavém. Je to způsobeno nedokonalostí lidského oka, tedy jeho pohybem a rozložením světločivých buněk na sítnici.

Určitě stojí za zmínku i tzv. konstantnost barev, a to jak v prostorovém kontextu, tak i v tom časovém. V kontextu prostoru záleží, v jaké souslednosti jsou vedle sebe barvy řazeny. Některé barevné odstíny se mohou v sousedství jiných barev zdát jasnější, nebo naopak tolik „nevyzní“. Výsledkem je pak jiný dojem z barevné kombinace, než jsme očekávali. Stejně tak to je i u časového kontextu, kdy se projevuje cyklus denního světla, oslunění a pak i teplota umělého světla. Zejména pak teplota umělého světla může kompletně změnit dojem z barevného řešení. Použijete-li teplotu kolem 2000 až 3000 K, pak budou předměty kolem vás více do oranžova až žluta. Naopak teploty od 5000 K výše budí dojem jasnosti, až jakési „sterility“. Opět je velmi důležité, při jaké aplikaci a pro jaké účely osvětlení navrhujeme.

Pracujete také s psychologií barev, a pokud ano, jakým způsobem?

Určitě. Především tam, kde to je bezpečnostně relevantní a kde je potřeba něco sdělit. Zde bych rád vypíchl barvy, jako je kombinace červené, bíle a černé, která lidem především něco zakazuje. Potom je tu kombinace modré s bílou, která je spjata s informačním charakterem, kdy předkládáte nějakou instrukci. V neposlední řadě zde je jistě kombinace žluté a černé, která nás má upozornit na nebezpeč í, na které si musíte dát pozor. Je toho mnohem více. Co je ale pro nás zásadní, tak je kulturní podtext barev. Hovořím zde v souvislosti s různými národnostmi a jejich barevným výklad em. Například pro nás Evropany bílá znamená čistotu, hygienu a mír, ale v Japonsku bílou mají hodně spojenou se smrtí, obřadem a úctou. Na barvách je především krásné to, že jejich kombinace vždy vytváří nějaký dojem a náladu. Ve veřejném prostoru tento význam dostává svoji hlavní důležitost, i když se nelze rozhodně zavděčit všem. Nicméně koncept by měl působit neutrálně a barevné „výstřelky“ lze uplatnit tam, kde si to lze dovolit. Například dětské koutky, toalety, zábavné zóny apod. A naposled bych rád zmínil použití barev ve vztahu k vnímání prostoru. Velký efekt je v tom, jaké barvy použijete na podlahy a stropy. Světlými odstíny stropu v kontrastu s tmavou podlahou prostor zvyšujete a naopak. Podélné barevné prvky prostor prodlužují, příčné naopak zkracují. Zjednodušeně řečeno, tmavší odstíny barev vytvářejí „hmotu“, se kterou si můžete hrát a v návrhu ji přesouvat tam, kde budí nejvíce vyvážený dojem vaší představy.

A jsme opět u té „alchymie“ výtvarné výchovy, kterou jsme si všichni prošli již na základních školách.

Co z toho může převzít interiérový designér při návrhu veřejného, případně i privátního interiéru?

Řekl bych, že navrhovat veřejný prostor je více nevděčné téma, protože musíte počítat vždy s určitým procentem nespokojených. Pak je dobré takovým lidem umožnit diskusi a své záměry jim patřičně vysvětlit. V případě privátního návrhu je to komornější, můžete se zadavatelem více mluvit, diskutovat a tzv. šít návrh na míru. Co by si ale všichni designéři měli vzít k srdci, jsou již zmíněné zásady. Je dobré vědět, pro koho interiér navrhujeme, jaké potřeby se k tomu vážou, účelnost a funkcionalita. To vše vede k dobrému udržitelnému návrhu, který může fungovat i věky.

Povězte nám, co vše ovlivňuje výběr barevnosti například potahů na sedačky nebo jiných výrazných prvků? Hraje roli také trendovosT, nebo k tomu vůbec nepřihlížíte?

Na závěr bych začal odzadu. Trend vždy byl, je a jistě bude určující. A dnešním trendem, aspoň v kolejových vozidlech, je již několikrát zmiňovaná udržitelnost. Bohužel moc lidí neví, co si pod tímto termínem vybavit. Jde přitom o zásadní přístup k věci, který měli již naši předkové v minulých stoletích. Tenkrát byl všeho nedostatek, proto se využívaly přírodní suroviny, materiály a barviva, prostě vše, co se dalo opravit nebo nahradit stejným materiálem při zajištění stejné funkcionality a užitku. Dnes, kdy žijeme ve století absolutního přebytku, už si nevážíme věcí kolem sebe. Ale vzhledem k situaci, jaká je, si postupně začínáme uvědomovat, že plýtváním toho moc nedosáhneme. Stejně tak to je i u dotazovaných sedaček. Materiálů a barevných vzorů potahů je nepřeberné množství na trhu. Avšak chcete-li spolehlivé řešení například na 15 až 20 let, opět se musíte vrátit k pravé kůži nebo vláknům z přírodních přízí apod. Testovali jsme nepřeberné množství materiálů, od přírodních až po umělé, a jejich trvanlivost při UV záření. Přírodní materiály vždy vykazovaly nejlepší výsledky, i když jsou nejdražší a zrovna nenabízejí tolik barevných odstínů. Budete-li ale uvažovat udržitelně, zjistíte, že vyšší cena se vám vyplatí, neboť potahy vám poslouží i 20 let (budete-li o ně správně pečovat), kdežto umělý materiál budete muset za 5 až 10 let kompletně vyměnit, a co hůře, vyhodit. Takže ve výsledku zaplatíte více a máte méně. Tímto bych rád čtenářům sdělil i menší poselství, pokud dovolíte. To, jak se každý z vás rozhoduje v návrhu, který nakonec realizujete, má ve výsledku vliv na budoucnost naší planety a na odkaz, který zde zanecháme dalším generacím.

Foto: archiv Lukáše Málka