50 odstínů designu

V době, kdy jsem jako náctiletá začínala studovat a rozhodovala se, kam se můj pracovní život bude ubírat, nebylo mnoho možností, jak se stát designérem interiéru. Neexistovaly žádné designérské kurzy interiérů, natož přímo škola, která by z vás na míru vytvořila kreativního, empatického a sebevědomého designéra, který se s přehledem obuje do vkusu a přání klientů a vytvoří pro ně domov na klíč. A lze to vůbec? Nebo se designérem člověk rodí?

Později, když se tu vyrojily první „vlaštovky“ v podobě škol designu, hned jsem se na dvě z nich přihlásila, vystudovala diplomové studium a pamatuji si, že i tenkrát pro mě slovo DESIGN znělo hodně vzdáleně. A myslím, že tak znělo i spoustě lidí i našich potencionálních klientů. Evokovalo dlouho něco luxusního, co si nemohou dovolit. A přiznám se, že dodnes tohle slovo nepoužívám moc ráda. Je takové „navoněné “, a přitom navrhování interiéru umí mít tolik tváří a emocí najednou.

Později jsem zjistila, že všechno se člověk může naučit. I kreativitě. A také jsem se naučila, že pod slovem DESIGNÉR se skrývá takový „balíček“ zkušeností, kreativity, empatie, ale i pokory vůči tomu, co děláte. Nikdy totiž nelze dojít do bodu, kdy si řeknete: „Tak už není kam jít výš, co dál se učit“, stále jde vše neuvěřitelně kupředu a tahle práce vám chystá neustálá překvapení v podobě poznávání sebe sama. A to skrze vaše klienty. A ten pocit, když dostudujete diplomové studium designu a myslíte si, jak teď tedy jste ten designér a za dveřmi čeká fronta klientů, ten se velmi rychle rozplynul. Dnes už vím, že DESIGN není jen interiér plný nábytku a doplňků od zvučných jmen. Při studiích diplomového studia spousta studentů říkala: „Já ještě nechci prvního klienta, až budu v ruce držet diplom.“ Já jsem sama sebe naopak hodila do vody už při studiu a pamatuji si dodnes na svého prvního klienta a na tu nervozitu, kdy musíte působit sebevědomě, jelikož už v tu chvíli jste vy tím průvodcem a měl byste věci s přehledem zvládat. Samozřejmě že žádným diplomem se věci neodstartují samy, to až praxí.

V roce 2017 jsem poznala další tvář designu, když mě oslovila TV PRIMA, jestli bych se nechtěla stát designérkou pořadu „Jak se staví sen“. S velkým nadšením jsem nabídku přijala a začala design poznávat zase úplně jinak. Doslova za 5 dní jsem musela někomu, koho vůbec neznám, vytvořit nový domov. A zase se ve mně posunula další hranice. Empatie, kterou musíte mít, když někomu tvoříte bydlení, se musela posunout na hranici, kdy si jen představujete, jaký ten člověk asi je. A bude se mu to líbit? Vaše designérské přesvědčení a pravidla, podle kterých jste si doteď pracoval, jdou absolutně stranou. Není čas! Musíte za 5 dní vytvořit hezké, praktické místo, a hlavně vše musí být funkční. Příprava a zaměření? Téměř není. Byt i samotnou rodinu vidíme jednou, zaměření probíhá velmi nenápadně, rodina nesmí vědět, že jsou vybraní, abychom nezkazili překvapení. Takže pak na place se s jistotou vždy děje nějaké drama v podobě „kostlivců“, kteří na nás při stavbě vyskakují, a my je musíme řešit. Častokrát si pokládáte otázku: „Vytvořila bych to skutečně takto, kdyby času bylo více? A je to ještě „ten“ DESIGN?

Ano, je. Je to jen jeho další tvář. A to mě na téhle práci právě baví. Ty neskutečné výzvy, které vám práce designéra může přinášet, a ten hřejivý a ničím nahraditelný pocit, když vidíte rodinu, která právě přichází do svého nového domova. Všichni pláčou dojetím, včetně nás i štábu, a je to tak silný příval emocí, že z toho žiji další sezónu, než začne nové natáčení. Zestárnu sice během natáčení o dalších pět let, ale stojí to za to, to vám řeknu! Tohle všechno je pro mě DESIGN a jeho tváře. Jednu chvíli tvoříte absolutně nepřipravení interiér za 5 dní a podruhé máte týdny či měsíce čas na 3D vizualizace velkých kanceláří, připravený harmonogram a vše sladěné do posledního detailu.

Připomíná mi to příběh jednoho mého velmi dobrého přítele, truhláře, který původně žil doslova v lese, kde i tvořil svůj nábytek. Práce to byla už z vyprávění krásná. Dílna na kraji lesů, na místě, kde rostl voňavý materiál, ze kterého tvořil. Vstal, kdy chtěl, tvořil, kdy chtěl. Ale samozřejmě to neslo s sebou to, že se musel hodně otáčet, aby měl neustálý příjem zakázek. Jednoho dne dostal nabídku tvořit nábytek pro filmové ateliéry. Nabídka skvělá, jiné finance, velký svět, nová výzva. Po čase mi ale volá, co vše mu tahle zkušenost dala. Ptám se ho, jak se mu daří? Odpovídá mi rozpačitě: „Já tvořím nábytek, mám se vlastně skvěle, povýšil jsem si i finančně. Vlastně bych si neměl na nic stěžovat. Ale představ si, že vyrábím kus nábytku a ten slouží jen pro tu chvíli, jen pro ten filmový záběr. Pak se vyhodí. Té komody, kterou jsem kdysi vytvářel s takovou láskou a z materiálu, který mám tak rád…, té komody je třeba jen půlka. Protože druhá prý není potřeba. Na záběru to nebude vidět.“ Takže vyrobí půl komody, natře ji jen z jedné strany a po natočení záběru komoda dál nikomu neslouží. Byl z toho úplně nešťastný, když mi to vyprávěl. Není to škoda dřeva, škoda práce? Škoda úsilí? A zase je to úhel pohledu. Ale výborný příklad k zamyšlení, co nás vlastně dělá šťastnými.

Zanedlouho poté, co jsem se stala designérkou pořadu „Jak se staví sen“, mě začali oslovovat developeři s prosbou o vytvoření vzorových domů. A byl tu najednou pro mě další úhel pohledu na design interiéru. Tady jsem pro změnu neznala klienty vůbec a tvořila pro imaginární lidi. Opět výzva pro designéra, protože interiér vzorového domu nesmí být úplně zařízený, ale zase nesmí být strohý, bez duše. Máte důležitý úkol, vytvořit interiér, který prodává. Potenciální klienti, kteří mnou navržený vzorový dům nebo byt navštíví a budou zvažovat jeho koupi, budou lidé různých povah i vkusu, takže tvoříte univerzální interiér, který však musí zaujmout co nejvíce z nich. Ale i tady jsem se přesvědčila, že nesmí chybět empatie. O to víc pro mě bylo důležité navštívit místo, kde se projekt staví, zajímat se o exteriér, nasát atmosféru místa, poznat co nejblíže koncept developera a poté se snažit představit si rodinu, pár či jednotlivce, kteří sem přijdou poprvé, a vytvořit jim tak představu bydlení, která je zaujme. Další zkušenost k nezaplacení. A opět další tvář designu.